Myslím si, že je na každém člověku, jak se k tomu postaví, a když nebude chtít bojovat, tak je to jeho rozhodnutí a nikdo nemá právo mu říkat: „Máš tady rodinu, máš tady toho a toho.“ Nikdo nemá to právo, protože nikdo není v té situaci a nemůže vám říkat, co máte dělat. Někdo prostě tu sílu nemá nebo v tom nevidí smysl, takže určitě jde říct jediné: „Dejte těm lidem. Nebo lépe, dejte každému člověku svobodu rozhodnutí.“

Čo by som určite poradila a je, ja viem, veľmi ťažké, pretože som tým prešla: Prvé je odbúrať strach, ako to je, to je najťažšie, čo môže byť. Ale proste pokiaľ ten strach tam existuje, všetko skreslene vnímate. Všetko. To znamená, prešla som tým, viem, aké to je, a viem, aké je to úžasné, keď ten strach tam už nie je. Keď zistíte, že ten strach je nejaký… Ja som si ho vždy predstavovala jako… V telke beží taká super reklama s tým, s takým, taký kašan. Tak som si ten strach predstavovala. Postupne ako pracujete na sebe, tak sa pretvára. Momentálne, keď mám strach, tak si predstavím chodca, ktorý odchádza. To už je úplne jedno, kto si ako čo predstaví. Ale viem, že mechanicky, keď prichádza ten strach, hneď ho odstavím ako chodca, ktorý odišiel. A naučíte ten mozog, tak jak sa naučil za tie naše roky sa báť všetkého. Lebo rádio, telka, toto, proste ten strach je úplne ten prvý stupienok, pretože keď máte strach, nevojdete ani dovnútra, neviete reagovať, neviete sa chrániť pred takými sestričkami, čo vám pravý prsník tlačia, nič. Čiže ten strach to je, a to už každý si musí nájsť tú cestu.

To bych taky chtěla vzkázat nemocným, že ať se za to vůbec nestydí, ať ty emoce prostě projevujou, že k tady té nemoci nepatří jenom pozitivní vidění uzdravení, ale i ty negativní emoce. A že je dobré asi dát to na povrch, než je prostě dusit v sobě a dělat: „Jo, to bude všechno fajn.“ Tak to mě tak napadlo. Že přece jenom u těch zdravých tohle slýchat není úplně ono.

Vzkázala bych, ať neztrácejí naději a aby našli svoji vnitřní sílu a hodně energie, nevzdávali to, protože vždycky stojí za to, bojovat do posledního dechu, si myslím. A vím, že občas je hodně těžké najít tu sílu a najít ty pozitivní myšlenky k uzdravení. Ale když člověk opravdu chtít bude, tak podle mě ta psychosomatika je strašně důležitá, strašně silná pro to, aby to vyšlo, aby se člověk uzdravil. A zvládnout se to samozřejmě dá. Určitě.

To je taky taková součást toho mého přesvědčení nebo názoru, nebo jak to mám říct, že tím, že mám jedno prso, nemám dvě, tím, že nemám ženské orgány, si nemyslím, že nejsem žena. Opravdu si myslím, že by se za to žádná z nás nemusela a neměla stydět, protože jestli mi chybí, jak já říkám, kus masa, tak to neznamená, že, nebo to, že chvíli nemám vlasy nebo prostě takové věci, to je, jako když jsou diabetici a uříznou jim nohu, ten člověk se taky za to nemůže stydět, protože to prostě ta příroda tak zařídila. Myslím si, že by to takhle nemělo být vnímáno.

.

Mít víc radosti, existuje i spoustu technik, jak si navodit ten vlastní humor, a moje doporučení je smetáková terapie. Vzít násadu od smetáku nebo smeták samotný, dát ho takhle za záda a chviličku vydržet. A když náhodou pak smeták dáte stranou, tak tady, jak jsou takové ty provázky, tak je takhle jako dát za ty uši a vydržet minutu a koukat na sebe do zrcadla. Člověk si připadá jako úplné pako, ale když fakt vydržíte minutu, zkuste to někdy, tak ten humor přijde. A humor je součástí života a měl by být častější. Takže to je takové to vzkázání i profesionálům, i nemocným s jakoukoliv diagnózou, aby ten humor do života zařazovali. A občas pochválili, když ten druhý je nepochválí, tak pochválit sama sebe.

Co se týká té práce, to, co se stalo, tak jsem si vlastně přehodnotila všechno a můžu teďka říct jenom jednu věc. Nikdy neupřednostňovat práci, nikdy nedělat věci, které si myslíte, že bez vás to nejde. Vždycky to bez vás jde. Umět odpočívat, umět tu práci rozdělit jiným, nemyslet si, že zvládnete všechno jako člověk sám, myslet na sebe a doopravdy relaxovat a psychicky se udržovat i fyzicky ve zdraví. Protože jak se potom něco stane, tak nikdo vám nic nedá a pro svého zaměstnavatele budete jenom přítěží. Tak jsem si to nějak vyhodnotila, udělala jsem za tím velkou čáru a tím to vlastně pro mě skončilo. Ne že bych nebyla schopná odpuštění, ale prostě s lidmi, kteří se zachovali tak, jak se zachovali, absolutně si nemám co říct, ti lidi pro mě skončili. A vůbec neřeším. Je to, stane se to, člověk by měl umět odpouštět a nezapomínat, jak se říká, ale z toho jsem si vybrala jenom jednu věc: každý je nahraditelný, každý má jenom jedno zdraví a každý musí dělat věci jenom do nějaké míry. Rodina je doopravdy nejdůležitější, vztahy jsou nejdůležitější. Klid, odpočívat, protože ten život je hrozně krátký, a když vám do tohohle krátkého života ještě přijde nemoc, tak se vám sakra zkrátí. A najednou si uvědomíte, že je to to zdraví, abyste byla vy šťastná a šťastní všichni okolo vás, protože na tomto záleží.

Dneska už je tolik publikací, že mají z čeho čerpat. Dříve nebylo nic. Takže když chtějí, tak se dozvědí všechno. Myslím, když mají nějaký problém, ten lékař jim to taky řekne, kam se mají obrátit. Dneska už to není jak dřív, to bylo tabu všechno. A je třeba dobré, když si někdo vezme, když jde k tomu lékaři na onkologii, nějakého partnera nebo někoho. Ale já jsem sice nechtěla, nevím, asi jsem se chtěla s tím vypořádat sama. Vy to ale třeba ani nevnímáte, co vám ten lékař říká, tolik těch různých věcí vám řekne, že vy to nevnímáte, tak je dobré, když třeba ten partner s vámi je, on se třeba do toho tak nevžívá, že to třeba pochopí a že to pak řekne, pak když jste doma. „Pan doktor ti říkal to nebo ono,“ řekne. Ale my třeba vidíme jenom to: „Jo, mám to, rakovinu, zas se mi to vrátilo.“

Co tě napadne, když se řekne karcinom prsu?

Prevence. Že je to to nejdůležitější, co člověk pro sebe může dělat. Hlavně ty mladé ženy. Že to je hodně důležité, šířit povědomí lidí o tom, že nejdůležitější je prevence a že si tím můžou zachránit život. Já jsem asi fakt měla štěstí, protože jsem sama byla taková hodně nezodpovědná. I když jsem na kontroly chodila, tak můžeš narazit na doktorku, která se splete. To se stane i v těch nejlepších nemocnicích, ale víceméně prostě jsem měla stejně štěstí, že to takhle všechno dopadlo, že se na to někdo podíval a že jsem nakonec teda v té nemocnici skončila, že se to celé třeba odebralo a podobně. Ale nejdůležitější podle mého názoru je opravdu prevence. A když jsem viděla – když jsme měli různě edukační programy, akce –, tak když jsem viděla, že tam chodí mladé holky, mladé ženy, a občas jsme tam řekli ten náš příběh nebo zkráceně, že v podstatě jsem třeba onemocněla ve dvaatřiceti letech. A úplně bylo vidět, že je to hodně překvapuje, a ony opravdu měly zájem o to, se naučit, jak si správně provést samovyšetření. Tak já jsem byla strašně ráda za to. Že nebo i tam přišli lidi, ženy občas, které řekly, že něco v tom prsu mají, a že se strašně bojí jít s tím. Tak jsem se jim snažila říct, že tomu rozumím, ale že to rozhodně nezmizí. Že to povede k horšímu, takže čím dřív se půjde. A doufám, že šly na to vyšetření potom. Myslím si, že tohle je teďka to nejdůležitější šířit. Prostě to povědomí o té prevenci.

Asi aby si lidi vážili i té zdravotní péče. Protože všichni si stěžují pořád, ale vlastně já nic neplatím. A mám péči, myslím si, že všechnu možnou, co dostávám. Takže aby si toho vážili a neremcali pořád. To mi připadá úplně šílené, když si pořád stěžujeme na něco, ale vlastně jsme na tom v rámci světa úplně dobře. Česká republika v rámci i toho karcinomu prsu je. I když je to hodně těžké, ale dá se to léčit. A dostávají se léky, ne všem, ale dostávají se léky vlastně té špičkové úrovně.

Ale zas někteří doktoři řeknou, že kdyby každou tukovou bulku a různé nálezy měli testovat, tak že by to nikdy nikdo nezaplatil, takže ono je to prostě strašně složité. Ale když podle mě někdo pochybuje tak, jak tenkrát pochybovala mamka, tak prostě jsme asi za tím měli jít cíleněji, to třeba zase vidím jako naši chybu, že jsme se nechali uchlácholit jedním názorem.

Ale o čem to mluvíš?

Když sis našla tu bulku, že jsme se neměli uspokojit.

Tady nahoře teďka?

Ne, tu první úplně.

Tu první? Pod paží?

Jo, že jsme třeba měli se sebrat a jet dál. Že jsme se neměli nechat uklidnit, když.

Vždyť to řekla doktorka.

Ale jelikož.

Doktorka!

To působí na člověka, že to už vlastně skoro je jako bůh, takže když to řekla.

A říkala to při každý návštěvě.

Tak jsme se opravdu nechali uklidnit, že ví, co říká. A nebyla to pravda.

No, to jsme zaváhali taky.

Takže možná určitě mezi ty vzkazy lidem přidat, že ne vždycky doktoři mají pravdu. Že může dojít i k tomu, že to není tak, jak říkají.

Co bych jim vzkázala? Že vím, že je to pro ně určitě velký šok, že vím, že to bude hrozně, jako ne hrozně, moc těžké období pro ně i pro celou jejich rodinu, a že věřím, že to zvládnou, že věřím, že dostanou tu léčbu, kterou mají dostat, a hlavně ať tu léčbu neodmítají. Zatím v dnešní době není nic jiného fungujícího na vyléčení než ta léčba, a ať i koukají, aby byli na dobrém místě, kde se oni cítí dobře, že jim to dává ten pocit klidu a pohody. Samozřejmě že můžou dodržovat k tomu zdravý životní styl nebo změnit ten svůj, co změnili, že třeba nedodržovali, tak ať začnou, ale ať prostě mají víru, že to zvládnou. Co takovým lidem jako říct, když jsou v téhle těžké situaci. Já už nejsem zastáncem toho, že ten, kdo kouřil, má skončit a ten, kdo pil alkohol, má přestat pít alkohol, myslím si, že i při té léčbě se dá dodržovat trochu zdravý jídelníček rozumně. Nechci, aby se uzavírali do sebe. Ale aby se stýkali s lidmi, aby měli přátele, se kterými budou zažívat i při té léčbě radostné okamžiky, protože je to pro ně hrozně důležité.

Co byste ráda vzkázala lidem, kterým právě byl diagnostikován karcinom prsu nebo rakovina?

Aby v tom nebyli sami. Že je vždycky asi dobré najít si někoho, kdo si tím buď prošel, nebo si tím prochází, nebo minimálně o tom něco ví, nebo měl někoho ve svém okolí, a rozhodně v tom nebýt sami. Taková je moje zkušenost. Znám taky teda člověka, který se nesvěří jen tak nikomu a spoustu lidí to o něm neví, ale já si myslím, že to není ta správná cesta úplně, s tím bojovat sám. Můžeme se snažit, ale vždycky pomůže, když to aspoň někdo bude vědět, rozhodně bych doporučila obrátit se na jakoukoliv alianci žen s rakovinou prsu nebo na Bellisky, na internetu, na (sociální síti) prostě všude, myslím si, že se dá hodně nakontaktovat. Tak to je asi tak jakoby jediné, nebýt v tom sám, pomáhá o tom mluvit. Pomáhá se svěřit a dělat něco společně, mít nějaký společný zájem, vidět, že na to opravdu ten člověk není sám.

Že se to dá zvládnout a že tu pomoc, když to opravdu vysloví, tak ona k němu přijde. A že se taky my máme naučit si o tu pomoc říct, protože někteří lidé neví, jak jednat s onkologickým pacientem. Moje kamarádka tenkrát za mnou přišla do nemocnice, ale její manžel nechtěl, protože jsem měla rakovinu. Aby na něj třeba nepřeskočila. Anebo se mu mohlo stát, že to mohl prožívat, protože maminka to měla taky. A pamatuju si, že když jsme tenkrát přišli k nim a bylo: „Ahoj, jako ty nenalejváš, nebo co?“ Rozumíte, on nevěděl, jak se se mnou může bavit, jako kdo jsem, co jsem. Jestli to nepřeskočí. Takže ti lidé to neví, ale my jim můžeme pomoct v tom, že jim řekneme, co chceme. Ale to taky často neumíme.

Co byste ráda vzkázala lidem, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu?

Diagnostikován? Ať se o tom nebojí mluvit, pokud se někdo zeptá, ať dětem, i když jsou malé, tak ať jim vysvětlí: ,,Ano, mám to.“ Nebo: ,,Nemám.“ ,,Ale je to tak, víš, budu zase zdravá, ale bude to chvilku trvat.“ I vzkázat jim, ať se toho nebojí, ať nejsou uzavření víc tak v sobě a ať to ventilují ven. Sdílená bolest je poloviční bolest, se říká. Takže nebát se toho určitě a ti, co si tím prošli, ví, o čem mluvím. Těm není třeba říkat dál víc.

Co byste ráda vzkázala ženám, kterým byl právě diagnostikován karcinom prsu?

Ať jsou silné a statečné a že jsou tady skupinky pacientek, které jim dokážou strašně pomoct. Už třeba vím, že holky ze začátku moc nechtějí, nechtějí se setkat s někým, kdo taky je nemocný, a vidět třeba i ty nežádoucí účinky, že tohle mě může jako čekat. Ale myslím si, že tam je dalších daleko víc plusů, které oni potřebují. Potřebují mít ty informace, potřebují vědět o tom, že tady jsou některé, které jim už jenom tou radou dokážou pomoct. A ať prostě si uvědomují, co je pro ně nejdůležitější, ať si srovnají svůj život a ať jsou statečné a vidí to všechno pozitivně, protože ono to všechno bude dobré.

Já bych asi chtěla ještě říct, aby lidé, pokud jim to možnosti dovolí, aby zůstali doma co nejdéle, aby se dali do pořádku a aby nezapomínali na to, co si říkali, když onemocněli, že chtějí změnit ten život. A mnohdy potom, když člověk se vrátí do života, do toho kolotoče, tak na to hrozně rychle zapomene a to si myslím, že je špatně, že by prostě tady ta šance na nový život, když se vyléčíte, která je člověku dána, tak by ji měl využít pro sebe. Hlavně pro sebe.