Když jsem byla na kontrole, tak jsem si četla ten jejich bulletin a potom mě tam moje kamarádka přímo odvlekla. Říkala: „Ne, ty prostě musíš.“ Člověk si nemá s kým o té nemoci promluvit, jen s pár lidmi možná, ale potřebuje o tom mluvit, jenže má strach. Tak jsme stály už před tím barákem a ona říkala: „Ne, ty tam půjdeš.“ A já nechtěla, měla jsem strach a říkala jí, že nemůžu. „Ne, musíš to překonat, musíš o té své nemoci mluvit,“ kamarádka na to. A teda díky ní jsem to překonala. Nakonec jsem se s nimi i spřátelila a teď už s nimi spolupracuju. Mám tam i nějakou edukaci, můžu dělat přednášky. Ještě jsem teda zatím žádnou nedělala, ale už nad tím přemýšlím, že se taky na to vrhnu a budu tak nějak tímhle směrem pomáhat.

Bellisky prostě miluju v tom pozitivním, strašně mě nabíjejí tím, že spolu můžeme pít víno nebo si jít zaběhat nebo jít plavat nebo si povídat o dětech nebo o chlapech nebo o čemkoliv, a tak si nemusíme povídat o ničem z toho negativního, všechny víme, jak to máme, protože jsme si zažily něco stejného. I když každá trochu jinak, ale zažily jsme si prostě podobné věci. S některými holkami jsme se skamarádily tak, že už to bude napořád. A s některými holkami jsme zažily takové věcí, že na to už v životě nezapomeneme. Bellisky už ke mně patří a budou patřit napořád. Vzniklo z toho hodně přátelství a to tam prostě bude. I když holky jsou třeba z různých měst, tak o sobě víme, i to, že to tam bude navěky, ať to bude, jak to bude, ať budeme, kde budeme na světě, tak budeme pořád spolu.

Hrozně důležité je to setkávání žen, které si povykládají, co která dělá, jak dělá a co se ji podařilo. Najednou vidíte, že ty ženy jsou aktivní, že dělají to, co je baví, musí dělat to, co je baví, a pak člověk může v tom být  taky aktivní, ono ho to nějak nezatěžuje. Prostě ona ví, že si musí třeba odpoledne jít lehnout, ale i tak dělá to, co ji baví, je to úžasné, dokonce některé i podnikají, některé dělají pro ty ženy různé přednášky, zjišťují, co je kde nového.

Bylo to určitě hodně přínosné v tom, že se tam skutečně dá otevřeně mluvit o všech takovýchto věcech, kterými jsme si musely projít. A že tam vidím, že ta léčba funguje. Že nějaká budoucnost je. Že si to takto člověk může ověřit. Že je skutečně spousta žen, které jsou po léčbě v pohodě. A celé to sdílení vůbec. Když člověk něco řeší s lékařem, tak ten na to nemá moc času. Ale tady se můžu zeptat konkrétních lidí, který si tím prošli: jak to na ně působilo, jak to zvládali. A stejně to dělám i teď já, protože mně to hodně pomohlo. Takže holky s novou diagnostikou, které potkám, tak je hned tam přivedu, přesně z tohohle důvodu. Protože ta zkušenost je skutečně nesdělitelná, nepřenosná. Jinému člověku to nic nedá, a naopak těm, kteří onemocní a jsou ve stejném šoku, jako jsem byla já, tak jim to hrozně pomůže. Mně to pomohlo.

Řekla bych, že je to docela podpora i psychická, to je to, co dělá dneska ten náš spolek. Musíte tam toho člověka odhadnut, co potřebuje, jak se asi momentálně cítí, a podle toho ho nasměrovat k pomoci. Ale vždycky jde hlavně o tu psychickou pomoc. Aby ten člověk se s tím dokázal srovnat a vyrovnat. Zvednout mu nějak sebevědomí a ukázat mu, co  v té spolkové činnosti jde dokázat, že onkologický pacient opravdu žije plnohodnotným životem. A že je to vlastně i život krásný, bez nějakých dalších překážek.

Začala jsem běhat, s Belliskami v jednom programu, který se jmenuje Zpátky do kondice, máme tam trenéra. Teď jsme běžely night run a bylo to super. V sobotu to bylo, můj první závod, skončila jsem sedmá z ani nevím kolika lidí. Mám fakt radost. Takže to je asi tak nějak stručně ten můj rok.

Víte, jak to chodí. Každá přednáška obsahuje tak z půlky něco, co už třeba znáte, ale vždycky se dozvím i něco nového, co můžu použít. A spíš upřednostňuju tuhle cestu, protože tam s vámi mluví člověk napřímo, většinou jsou to lékaři, a já si hrozně na tom cením, že se můžu zeptat přímo takto u zdroje.

Hodně žen se bojí sáhnout na svoje tělo. Něco o tom už vím, když teď jezdíme dělat přednášky a besedy, třeba na Den zdraví, když nás tam pozvou jako organizaci. A některé ženy se, bych až řekla, skoro štítí na ten prs sáhnout. Říkám jim: „Prohmátněte si to, abyste věděly, kde ten nádorek je.“ Ony se některé bojí na sebe sáhnout. A bože ještě aby zjišťovaly, že jim něco je. Některé se nedovedou smířit s tím, že by mohly být nemocné.

Bavily jsme se o Rakovině – nový začátek, že tam jsou pozitivní věci, ale jsou tam teda i ty negativní, že si uvědomíte, že smrt k té nemoci neodmyslitelně patří a že jsou, co se týče rakoviny, různé zvraty v léčení, že nikdy si není nikdo před tou smrtí jistý, jakmile tu diagnózu zná. Ten zvrat přišel asi nějak kolem pohřbu mého známého. Na ten jsem i jela, znali jsme se ze skupinky a věděla jsem, jak na tom po celou dobu je, a přemýšlela jsem hodně o smrti. Přemýšlela jsem o tom, co se stane. Tak ono se nestane úplně zas tak strašně moc, hlavně ne pro mě, protože já usnu, nebo aspoň si to tak představuju. Radši si to nepředstavuju jinak. Je to i těmi léky, si myslím, že ten konec nemusí být tak strašný, a spíš je mi líto té rodiny.

Přímo tady v okolí, kde bych se třeba osobně mohla angažovat, nic není, což mě celkem překvapilo. Je to tady přitom celkem centrum, onkologie je tady na vysoké úrovni, ale žádná pomocná skupina tu není. Nebo o ní nevím, nikdo mi nenabídl, abych se zapojila. Mně pomáhají ty sociální sítě. Jmenuje se to Malá nebo velká, hlavně ať jsou zdravá – jsou tam informace jakoby ze života. Tím, že to všichni prožili a pracují s tím.

Když jsme byli na tom jednom výjezdu, na té expedici, tak tam byly celé rodiny, což je úžasné, že jsou tam i chlapi a děti. A ten jeden pán, manžel kočky, která onemocněla taky ve 30 letech – ona onemocněla teda v průběhu těhotenství, takže to bylo asi pro ně hodně těžké, malinké je rok a půl –, nám potom říkal: „Holky, klobouk dolů za to, že to všechno dokážete a že o tom svedete mluvit. Kdybychom tohle my chlapi uměli, tak by bylo na světě krásně.“ Tohle slyšet od chlapa, mně úplně vhrkly slzy do očí. Je pravda, že to neříkal před svojí ženou, tak jsem se ho zeptala, jestli jí můžu říct, že je tak úžasný. On na to, že jo, že můžu, ať ví. Tohle mě fakt celkem dostalo, když vám chlap řekne něco takového. Říkal, že se před námi klaní. A dodal: „Kdybychom my tohle uměli, bylo by to fajn.“