Obdržení diagnózy

Obdržení diagnózy

Obdržení diagnózy


Zjištění, že člověk trpí závažným onemocněním, bývá pro pacienty náročné a zahlcující. Ženy, se kterými jsme hovořili, nám vyprávěly, jakým způsobem jim byla sdělena diagnóza karcinom prsu a jak na toto sdělení reagovaly.

Výsledky vyšetření se většina žen nedozvěděla ihned. Na oznámení toho, zda je nález pozitivní, nebo negativní, čekaly různě dlouhou dobu. Některé z nich věděly výsledky již během 2 až 3 dní, nejdéle to trvalo 3 týdny od prvního vyšetření. Více o způsobu diagnostiky najdete v tématu První vyšetření .

Čekání na diagnózu


Pro Janu A. bylo čekání na výsledky velmi obtížným obdobím, stejně jako pro další ženy, které se také bály, že jsou nemocné. Nemohla myslet na nic jiného. Jiné ženy popisovaly, že jim čekání uběhlo celkem rychle a nijak se během té doby netrápily. Nenapadlo je totiž vůbec, že by se jich diagnóza karcinom prsu mohla týkat. Některé ženy naopak mluvily o tom, že již při vyšetření vycítily, že se něco děje, a pouze čekaly na potvrzení diagnózy

 

Nejhorší bylo pro Stáňu A. čekání na diagnózu, nemohla ani spát.

A jaké byly ty 3 dny čekání na diagnózu?

Strašné. Ty byly asi ze všeho nejhorší. Bylo to šílené. Úplně nejhorší byla ta nejistota. Pořád si říkáte, že to bude fajn, že to bude dobré, ale co když ne. Nikdo neví, co bude, jak to bude, to bylo asi ze všeho nejhorší. Paradoxně se mi ulevilo, když mi řekli, že je to špatné. Už jsem aspoň věděla, že se bude něco dít, že mě pošlou tam, tam, tam a že se mnou bude někdo něco dělat.

 Co teda na tom bylo to nejhorší?

Já nevím, co na tom bylo nejhorší, teď nějak mě nic nenapadá.

A co jste ty 3 dny dělala, pamatujete si to?

To čekání? No, nespala jsem, nespala a přemýšlela, co bude. Vůbec nešlo spát, bylo to šílené, já jsem spavec, úplný medvěd, a kdybych mohla, tak spím od rána do večera. A ty bezesné noci, ty byly kruté. Pan doktor mi pak nabízel nějaké léky na spaní, ale řekla jsem mu: „Ne, to prostě musím zvládnout bez toho.“ A zvládla jsem to.

Profil:

• Jméno: Stáňa A.
• Věk v době rozhovoru: 42 let
• Věk při obdržení diagnózy: 30 let
 Zobrazit celý profil

 

Sdělení diagnózy


Samotné sdělení diagnózy probíhalo dvěma způsoby. Část žen se o své diagnóze dozvěděla při osobním setkání s lékařem, nejčastěji v mammacentru, kde absolvovaly první vyšetření, a část po telefonu. Zlatuše uvedla, že není možné oznámit diagnózu rakovina prsu tak, aby to s pacientkou nezamávalo. Některé způsoby sdělení diagnózy ale byly považovány za vhodnější než jiné. Pro ženy, se kterými jsme hovořili, byla při sdělování diagnózy nejdůležitější lidskost. Oceňovaly, pokud jim lékař oznámil diagnózu ve vřelé atmosféře, pokud byl milý a profesionální.

 

Zuzana byla spokojená, jak lidsky jí byla diagnóza sdělena.

Sama za sebe musím říct, že na tom 1. pracovišti, kam jsem se dostala, byl profesionální tým a dobře navybíraný – možná se projevilo i to, že sám pan profesor, který mě tenkrát operoval, taky prodělal rakovinu. Když mi sdělovali diagnózu, bylo to profesionálně a dobře sdělené. A vím, že každý je jiný a tu informaci nějak jinak vstřebá, ale myslím si, že zrovna tady ta lidskost u takovýchto nemocných je hrozně důležitá. Určitě by to nemělo probíhat stylem: „No, pojďte, já vám to musím říct, vy máte rakovinu.“ Třeba to, že mi řekli: „No paní, nečeká vás lehké období.“ Jako sdělení to není příjemné. Ale ani to není stylem: „No, tak nevíme, co bude, možná za 3 měsíce umřete.“ Všechno se dá říct tak, aby to nevyznělo děsivě, strašlivě.

Profil:

• Jméno: Zuzana
• Věk v době rozhovoru: 43 let
• Věk při obdržení diagnózy: 33 let
 Zobrazit celý profil

 

Některé ženy popisovaly, že jim takový empatický přístup u lékaře chyběl. Například Marie B. uvedla, jak necitlivé bylo, když se k ní lékař otočil zády a diagnózu oznámil větou: „Tak vám to prso budeme muset uříznout.“ Žofka měla pocit, že její lékař má naučenou větičku, kterou při oznamování diagnózy říká všem. Ingrid byla nazlobená, když viděla, že má lékařka na ultrazvukovém vyšetření radost, že „něco“ našla. Další pacientky uvedly, že jim lékař oznámil diagnózu, jako by to bylo něco normálního. Dvě ženy hovořily o tom, že si jejich lékaři mysleli, že již výsledky znají, a tak rovnou přešli k popisu léčby, což rovněž považovaly za necitlivé.

 

Soně přišel způsob sdělení diagnózy velmi necitlivý.

Poslali mě i na biopsii a na mamograf, který tady tenkrát už byl, ale ještě ne akreditovaný. A pak mi výsledek prostě jen tak sdělila paní doktorka na chirurgii v mamma poradně, kam jsem se po těchto stupních dostala. Řekla mi to úplně lakonicky: „Máte rakovinu, máte tam nádor, maligní, a pokud chcete žít, tak si musíte nechat uříznout prso.“ Takhle prostě to bylo řečeno. A já ač nejsem někdo, kdo se hned rozbrečí, tak se mi tam spustila úplná lavina pláče. Co tohle jako znamená, proč mi to takhle hrozně říká? To nemá jiný způsob, jak mi to oznámit? A ona mi tímhle svým způsobem – který je jí vlastní, jak mi potvrdilo mnoho jiných – ještě řekla: „Co mi tady brečíte, tak budete žít bez prsu, myslíte, že budete jediná?“ A dodala: „Máte 3 dny na rozmyšlenou, pak přijďte.“ A vystrčila mě ven do chodby na chirurgii, kde seděli další pacienti. Nevím, jestli to bylo zrovna u té stejné poradny, byli tam totiž i muži. Jestli jako doprovod, nebo šli na jinou chirurgii, to už nevím.

Profil:

• Jméno: Soňa
• Věk v době rozhovoru: 50 let
• Věk při obdržení diagnózy: 38 let
• Zobrazit celý profil

 

Sdělení po telefonu


I když některé ženy uvedly, že v případě pozitivního nálezu umožňuje oznámení diagnózy po telefonu rychle jednat, zároveň s tím zmiňovaly ale i nevýhody telefonického sdělení. Míša měla pocit, že na ni lékařka diagnózu do telefonu vypálila, a preferovala by sdělení z očí do očí. Jana B. chtěla původně také zajít pro výsledky osobně, ale když jí volali kvůli sjednání termínu, nevydržela to a zeptala se. Veroniku zarazilo, že jí lékařka po telefonu pouze sdělila diagnózu, aniž by se zeptala, jestli s ní doma někdo je nebo jestli něco nepotřebuje. Přišlo jí, že ji odbyla.

 

Kačce vadilo, že jí diagnózu sdělili po telefonu. Jinak byla s lékařskou péčí spokojená.

Nesetkala jsem se s nějakým špatným přístupem, jediné, co mi opravdu vadilo, bylo, že mi tenkrát zavolali a řekli mi to po telefonu. Prý to ale takhle dělají běžně, takže jsem to nějak neřešila. Ale to bylo asi pro mě to nejhorší, když jsem nevěděla, kdo za tím telefonem přesně je, ten člověk se mi asi představil, ale to prostě není ten mezilidský kontakt. Tak to bylo pro mě to nejhorší, tenhle přístup, který jsem nějak neskousla. Jinak jsou ale všichni strašně milí a ochotní. Nesetkala jsem se ani jednou s tím, že by někdo byl nějak nepříjemný.

Profil:

• Jméno: Kačka
• Věk v době rozhovoru: 39 let
• Věk při obdržení diagnózy: 39 let
• Zobrazit celý profil

 

Sama, nebo s někým


Některé ženy upřednostňovaly, aby jim byla sdělena diagnóza v doprovodu blízkého. Několik z nich navštívilo poradnu s partnerem nebo rodiči, kteří seděli v čekárně. Některé ženy, které šly pro výsledky samy, zpětně vyhodnotily, že by bylo lepší mít v ordinaci doprovod. Například Pavla uvádí, že by jí krom opory partner pomohl se zapamatováním si informací, které jí doktor předával a které si kvůli šoku z obdržené diagnózy nebyla schopná vybavit. Několik žen sdělilo, že jsou zvyklé řešit věci samy a nikoho blízkého s sebou nechtěly.

 

Hana B. si zpětně říká, že byla chyba jít pro výsledky biopsie bez doprovodu.

Na biopsii to bylo taky dobré. Jenom jsem prostě nevěděla, co mě čeká, ale četla jsem, že to všechny zvládly, nebolí to a je to úplně v pohodě. Takže jsem tam šla relativně dobře naladěná. A úplně nejlíp naladěná jsem si šla pro výsledky. Což byla asi ta chyba, protože jsem šla sama. Vešla jsem tam s pocitem, že je všechno perfektní, a pan doktor – chirurg onkolog – si zase myslel, že já už svou diagnózu znám. Tudíž hned, jak jsem tam přišla, mi začal vysvětlovat závažnost celé té situace. A že teda okamžitě musím na ultrazvuk jater, rentgen plic, a já jsem prostě jen seděla a hleděla na něj s pocitem, že si mě asi s někým spletl. Že to nemluví o mně. A pak ho sestřička přerušila a řekla mu, že já o ničem ještě nevím, jestli by teda mohl trošku zpomalit a obeznámit mě s tím, co vůbec zjistili. A já se rozplakala, ale jenom na chvilku. Doma jsme si pak řekli, že to zvládli jiní, tak to zvládneme taky, a tak to bereme celou dobu.

.

Profil:

• Jméno: Hana B.
• Věk v době rozhovoru: 34 let
• Věk při obdržení diagnózy: 34 let
 Zobrazit celý profil

 

Reakce na diagnózu


Zjištění diagnózy se u většiny žen pojilo se silnou emoční reakcí. Některé z nich popisovaly, že jimi diagnóza otřásla a šokovala je. Některé navíc uvedly, že je zjištění diagnózy úplně paralyzovalo a nebyly schopné přemýšlet. Některé hovořily o tom, že se dočasně zhroutily. Například Zlatuše popsala, že byla zhruba dva měsíce po obdržení diagnózy mimo realitu a nevnímala své okolí. Kamča vzpomínala, jak na ni šok dolehl v autě při cestě z ordinace a málem se vybourala.

 

Pro Danielu bylo zjištění, že má rakovinu, šokující, žila zdravě a vůbec to nečekala.

V prosinci téhož roku jsem byla zase na kontrole a tam mně zjistili, že mám v tom místě bulku, asi tak 2,5 centimetru velkou. Pak udělali biopsii a asi týden před Vánocemi mi řekli, že je to rakovina a že musím okamžitě na operaci. To byl tak trochu šok, protože já jsem vždycky žila zdravě, zdravě jsem jedla, zdravě se chovala, všechno, a teď najednou ve mně takový útvar. Musela jsem hned jít na operaci, před těmi Vánocemi to byl takový dobrý dárek.

Profil:

• Jméno: Daniela
• Věk v době rozhovoru: 64 let
• Věk při obdržení diagnózy: 57 let
 Zobrazit celý profil

 

Když Ludmila zjistila, že má rakovinu, nejprve se úplně sesypala.

Nevím, jak to říct jinak. Prostě to byla úplná rána, člověk se snaží, pořád si dodává odvahy, a teď tohle. S mužem jsme si říkali: „To bude dobré, to musí být dobré.“ Ale já se úplně sesypala. Protože moje první reakce – tak jako asi u každého – byla: „Pane bože, vždyť já mám 2 malé děti. A já přece tady pro ně chci být.“ Strašně jsem brečela. Vím, že jsem hrozně brečela. Nebyl to takový ten hysterický pláč. Ale pamatuju si, že jsem strašně brečela a strašně jsem se klepala. Volala jsem manželovi do práce, že to teda mám za sebou, a je to špatné. Dodneška to vidím, jak tam stojím s tím telefonem, který se mi třepal u ucha. A manžel říká: „Prosím tě, uklidni se, já za chvilku přijedu, vydrž.“ Zrovna jsem vycházela z toho ústavu a tam jsem stála. „Já počkám na té zastávce, ať nemusíš zajíždět,“ povídám mu. Protože tam není kde zaparkovat, jezdí tam strašně moc aut. Proto mu říkám: „Víš, jak je to tady s parkováním. Počkám na autobusové zastávce. Budu tam na vzduchu, potřebuju na vzduch, jo.“ To byla moje prvotní reakce. „Já potřebuju na vzduch.“

Když mi to řekli, stála jsem tam opřená o zeď. Najednou úplně prázdná hlava a v ní jediná myšlenka: „Pane bože, co bude s děckama? No, ale přece to nejde.“ A hlava mi začala najednou tak strašně šrotovat, myšlenky lítaly na všechny strany. Ty nejblbější, samozřejmě. Logicky. A nejblbější možný scénář: Co bude? Ta strašná hrůza z toho, co vlastně bude dál. Jak to bude. Já se z toho přece musím dostat. A co budu dělat? Byl to šok. Může být člověk hrdina, jaký chce, ale tam prostě dostane ránu a vypořádej se s tím, jak potřebuješ. Nějaká psycholožka tam se mnou chvíli mluvila. Držela mě za ruce. Mluvila se mnou a snažila se mi dodávat důvěru, že to bude dobré. A já jí tehdy odpověděla: „Vím, že to bude dobré, jen nevím, co mám dělat.“ A ona mi říkala: „Všecko bude dobré, to je ten prvotní šok, je to strašná rána.“ A člověk může být silný, jak chce, ale tohle ho vždycky dostane.

Profil:

• Jméno: Ludmila
• Věk v době rozhovoru: 43 let
• Věk při obdržení diagnózy: 40 let
 Zobrazit celý profil

 

Některé ženy popsaly, že trvalo delší dobu, než jim došlo, že jsou nemocné. Myslely si, že se lékaři spletli a že se jim přece nic takového nemůže stát. Zuzka uvedla, že pravdu nechtěla vidět. Káma si přiznala, že má rakovinu prsu, až potom, co absolvovala první operaci.

 

Veronika nemohla uvěřit, že má rakovinu, myslela si, že se lékaři spletli.

Vzpomenete si, co vám pak běželo hlavou?

Chvíli jsem přemýšlela, co je to karcinom prsu nebo vůbec zhoubný nádor, opravdu jsem nad tím musela chvíli přemýšlet. A pak jsem chvíli jen seděla a říkala si: „Ty vole, ty máš rakovinu.“ A  nemohla jsem si to pořád nějak srovnat, do té hlavy to nemohlo nějak dojít. A říkala jsem si, že to je špatně, že mají výsledky někoho jiného, že to nejsou moje výsledky, že se spletli. To jsem si myslela docela dlouho a snažila jsem se o tom chvíli přesvědčit i rodiče, ale neprošlo mi to.

Jak dlouho jste si to myslela?

Tak asi do té první návštěvy u paní docentky. Do té doby jsem trošku v hlavě tu myšlenku měla a pořád jsem si s ní zahrávala: Co kdyby to nebylo moje? Ale po tom všem, po těch výsledcích, které měla paní docentka v ruce, po biopsii a ultrazvuku, a hlavně na mammacentru, kde jsou úžasné doktorky, opravdu profíci, to už nešlo. Když jsem si tam lehla, měla jsem třesavku, a paní doktorka mě uklidňovala a ukazovala mi: „Tady to máte, podívejte, v podpaží, vyšetříme druhé prso, hrudní koš, to všecko vyšetříme, nemusíte se bát.“ Takže mě takto uklidnila a bylo to moc fajn, příjemné. A tam mi to všecko došlo. Zvlášť když už jsem seděla v čekárně u paní docentky a viděla ty ostatní holky, mladý holky, tak tam už to opravdu na člověka padne, to už jste nohama na zemi.

Profil:

• Jméno: Veronika
• Věk v době rozhovoru: 32 let
• Věk při obdržení diagnózy: 30 let
 Zobrazit celý profil

 

Ženy v reakci na diagnózu pociťovaly strach, úzkost a nejistotu. Tyto pocity se často vztahovaly k jejich budoucnosti. Nevěděly, co je čeká, jak bude probíhat léčba nebo jakou mají prognózu. Některé ženy hovořily o tom, že si uvědomily, že jejich čas je konečný, a mnohdy si i myslely, že zemřou. Veronika Z. se ptala: „Proč se to stalo mně, která tak moc chce žít?“

 

Ingrid začala po zjištění diagnózy uvažovat o své nejisté budoucnosti a smrti.

Je to nepřenositelné, tenhle pocit. Pořád si říkáte: „Může to být tukové.“ Ale po té diagnóze, když už se to teda rozhodlo, že to doopravdy tak je, tak vyjdete ven a díváte se na lidi, kteří jdou v pohodě, spokojení s nákupní taškou, tlačí kočárek, nakupují, normálně se baví, a najednou zjistíte, že ten váš čas je konečný. Nebo může být konečný. A tady je obrovský zlom v psychice toho člověka, kdy si říká: „Poslední jaro, poslední léto, poslední podzim, a co když možná Vánoce už ne.“ Všem, co tenhle problém měli, určitě něco takového proběhne hlavou a říkají si: „Co když?“ Dobře, víme, že tenhle problém, může to mít velice rychlý spád. Díváte se pak na všechno jinak, všechno prostě má pro vás úplně jiný rozměr. Díváte se na listy, na kytky, jak je všechno úžasné, jak ten život je fantastický, a že je prostě krásné žít svobodně, dýchat a pohybovat se, že si člověk do té doby, ne že toho nevážil, ale bral to jako samozřejmost. Naprostou samozřejmost. Že slunce svítí, že prší, že budou svátky, a na to se nachystám a tohle si koupím, a najednou zvažujete: „Má to cenu kupovat?“ Budou ty svátky, bude to tak a tohle musím dořešit a měla bych tohle vyřešit, aby náhodou. Úplně se díváte na svět jinak a je ve vás taková tíha. Je to něco nepřenositelného, každý se s tím musí vyrovnat sám, a i když si každý myslíme, že jsme hrozně silní, tak vždycky když přijdeme domů a jsme tam sami, tak to na vás padne a přemýšlíte úplně jinak. To jsou momenty velice takové smutné, i pro toho člověka, protože se v podstatě dívá tím pohledem a pomalu jako by se loučí, neříkám, že je to dobře, nebo špatně, ale ten pocit, ono to má nějaké takové své vlny, které na vás přicházejí, protože jste nejistá, nevíte, co bude, nevíte, jak bude, nevíte, kde to všude v tom těle je, jestli je to tam, jestli je to zapouzdřené, jestli je to otevřené, nevíte.

Profil:

• Jméno: Ingrid
• Věk v době rozhovoru: 59 let
• Věk při obdržení diagnózy: 52 let
 Zobrazit celý profil

 

Žofka v první chvíli strach neměla, nejhorší pro ni bylo to, že nevěděla, co ji čeká.

Bylo to jako z nějakého filmu. Když to řekl, tak mně vůbec nedošlo, že to je špatné. Ještě jsem se tomu zasmála. Ale pak, když jsem se na něj pořádně podívala, tak mi došlo, že to je fakt špatné. A řekl mi to prostě tak, jak to je.

V tu chvilku mi to samozřejmě strašně šrotovalo v hlavě. Ale neřekl mi to ani špatně, řekl mi to prostě tak, jak to je. A myslím, že to tak bylo dobře.

A co vám všechno šrotovalo v hlavě?

Že se to celé tak nějak pokazilo. A hlavně mi šrotovalo, že to není možné. To přece není pravda. To se někde spletli.

Měla jste strach?

Strach? Strach mám doteďka. Strach mám pořád. V první chvilce jsem strach asi neměla. Ty první dny ne. Ty první dny jsem to přijala, docela bych řekla, vlažně. Myslím, že jsem vůbec nepanikařila. Pořád jsem si říkala: „Proč? Když máme miminko? Proč já bych měla teď jít na nějakou náročnou léčbu.“ Hlavně mi pořád šrotovalo, jak to bude probíhat, jaká ta léčba bude. Vůbec jsem si to nedokázala představit, protože jsem se s tím předtím u nikoho známého vůbec nesetkala, anebo v rodině, takže jsem neměla představu, jak to je. A spíš jsem měla tak nějak zmobilizované síly a říkala jsem si: „To dáme. To dáme. To prostě zvládneme. To bude dobré.“ Teprve potom, postupem času, když člověk nad tím vším přemýšlí, tak se dostává do horšího a horšího marastu. Ale ten začátek, ten byl jako docela dobrý. A i tím, že léčba nastoupila tak rychle, tak jsem věděla, o co jde, co mě čeká. Těch prvních 14 dní jsme právě pořád s manželem řešili, jak to budeme dělat, jak to bude, jako si bude brát dovolenou nebo co vůbec bude. To bylo nejhorší, že jsme nevěděli, co nás čeká. A já jsem se na to nikoho ani nezeptala, protože jsem v té ordinaci vždycky byla taková úplně konsternovaná, že jsem se na to ani nezeptala. Mě to ani nenapadlo se na to ptát, ani jsem se na to možná ptát nechtěla. Nevím, prostě nevěděla jsem to. Takže tohle byl ten začátek.

Profil:

• Jméno: Žofka
• Věk v době rozhovoru: 34 let
• Věk při obdržení diagnózy: 32 let
• Zobrazit celý profil

 

Jana A. prožívala po zjištění diagnózy směsici negativních pocitů.

Co mně běželo hlavou v ten moment? Strach. Byť jsem silná, nebo aspoň tak navenek třeba působím, tak jsem strašně citlivá a křehká a bála jsem se, že mě to zlomí, že mě to úplně zabije, že prostě je to konec. Že je to můj konec, to mně běželo hlavou.

Byl u toho někdo s vámi?

Nebyl. Ještě v ten moment, kdy jsem vycházela z ordinace, jsem se snažila kráčet se vzpřímenou hlavou, ale jak jsem sedla do auta, tak to na mě všechno padlo, všechny ty pocity. Moje rodina o tom samozřejmě věděla, takže mně hned volali, jak to dopadlo, a snažili se mě utěšit po telefonu, něco povzbudivého mi říct, ale já už to v ten moment neslyšela. Mně v hlavě běžela ta nejistota, ale částečně i naděje, protože samozřejmě jsem věděla, že to není konečná. Na jednu  stranu jsem se bála, ale na druhou stranu jsem si říkala: „Tak sakra, snad nějak to naše zdravotnictví si s tím umí poradit a věřím tomu, že nejsem ani první, ani poslední s touhle diagnózou, a věřím tomu, že se to nějakým způsobem zvládnout dá.“

Co jste pak v tom autě dělala?

Spustila se úplná vlna emocí, takových těch negativních pocitů, kdy najednou jsem si vzpomněla  na to všechno špatné, na ty negativní pocity, na obavy z budoucna, z toho neznáma, na ty strachy, které najednou ve mně procitly. Na obavy z toho, co bude, že to třeba nemusí dopadnout dobře, že mám dvě zdravé malé děti, že tady chci být pro ně, že jsem mladá a že mám ještě život před sebou a co jsem udělala vlastně špatně. Co jsem udělala špatně, že jsem najednou takhle onemocněla? A začala jsem nad tím přemýšlet a oplakala jsem to. Asi tak.

Jela jste pak někam?

P: Naštěstí to bylo kousek. Jela jsem hned domů, lehla jsem si do postele a snažila se to nějak strávit, usnout, prosmutnit to, probrečet. Věřím, že už teď vím, že prostě je to takový průběh. Každý to má možná jinak, ale asi jsem to potřebovala, si to nějak jako v sobě vysvětlit, v sobě nějak zpracovat.

Profil:

• Jméno: Jana A.
• Věk v době rozhovoru: 39 let
• Věk při obdržení diagnózy: 38 let
• Zobrazit celý profil

 

Několik žen popsalo, že prožívaly stavy smutku a deprese. Některé hovořily o tom, že se v reakci na zjištění diagnózy rozplakaly. Některé měly tendence k sebeobviňování a začaly přemýšlet o tom, co mohly ve svém životě udělat jinak, aby rakovinou prsu neonemocněly. Ingrid přemýšlela, proč zrovna ona a proč tato nemoc.

 

Když Petra zjistila, že má metastáze, upadla do deprese.

Ty metastáze, když se to vrátilo, tak to bylo fatální pro mě. Samotná ta informace pro mě byla horší. To druhý bylo horší.

V čem to bylo horší? Při tom, když ti řekli, že máš ty metastáze.

(Hm)

A co se teda dělo, když to bylo horší?

No, to jsem upadla do těžké deprese, kdy jsem se ani nemohla zvednout z postele. Bylo mi jedno, co se děje kolem, jestli dítě brečí nebo co dělá. Prostě úplná fyzická paralýza. A tak mě odvezli k doktorovi, narvali do mě Lexaurin a poslali domů. Dali mi antidepresiva, začala jsem je brát, ale po roce jsem je vysadila, protože mi přišlo, že nemám žádné pocity. Něčeho jako radost, smutek jsem nebyla schopná, nic mě nedojalo, nic mě nerozbrečelo a nic mě ani nerozesmálo.

Profil:

• Jméno: Petra
• Věk v době rozhovoru: 37 let
• Věk při obdržení diagnózy: 34 let
• Zobrazit celý profil

 

Pro některé ženy bylo zjištění, že mají rakovinu, naopak úlevné. Měly radost, že se na to přišlo zavčasu, že vědí, co se s nimi děje, a že mohou s onemocněním začít bojovat.

 

Barbora měla dobrý pocit, že se na její onemocnění přišlo včas.

Šlo to tak strašně rychle, že jsem neměla čas ani nějak propadnout panice a spíš jsem měla pocit, že to je vlastně super, že se na to přišlo takhle náhodou. Ono opravdu stačilo, abych se třeba vykašlala na ultrazvuk, protože mi nic nebylo – vlastně už jsem měla pocit, že je všechno v pořádku –, a tím, že to byl nehmatný karcinom, tak bych s tím mohla chodit ještě několik dlouhých let a nechat to dojít do nějaké fáze, která by asi nebyla úplně dobrá. S výjimkou několika krátkých momentů, kdy člověk přemýšlí nad tím, co všechno by mohlo být, kdy jsem si tak jako ubrekla v koupelně… Nebo rozbrečela mě hned ta doktorka, která mi říkala: „Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávu.“ To mi taky vhrkly slzy do očí, ale vlastně celou tu dobu jsem tou nemocí prošla možná až v takovém jako  pološíleném stavu takové lehké euforie. Pořád převažoval a doteď převažuje vlastně ten dobrý pocit z toho, že se to chytilo takhle včas, a úplně náhodou.

Profil:

• Jméno: Barbora
• Věk v době rozhovoru: 48 let
• Věk při obdržení diagnózy: 44 let
• Zobrazit celý profil

 

Některé ženy uvedly, že se s diagnózou smířily poměrně rychle nebo se snažily nemoc vědomě přijmout. Pomohlo jim, když věděly, že v tom nejsou samy. Ludmilu povzbudilo, že znala někoho, kdo stejné onemocnění již překonal. Janě A. zase pomohla víra v moderní medicínu.

 

I když to není ještě oficiálně potvrzené, člověk si už představu udělá. Tak jsem to brala tak nějak za potvrzené. Tam jsem teda plakala, ale pak už to samotné potvrzování mě vůbec netrápilo, byla jsem s tím smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, bylo to jenom v té čekárně na dovolené, kde jsem si říkala: „No, a teď jsem z toho hrozně nešťastná, už přišli o tu mámu a teď by měli přijít ještě o mě?“ Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. A to byla ta chvíle, kdy jsem to obrečela. Vlastně mi ani nepřišlo řešit, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo.

Profil:

• Jméno: Naďa
• Věk v době rozhovoru: 35 let
• Věk při obdržení diagnózy: 28 let
• Zobrazit celý profil

 

Několik žen uvedlo, že po prvotním šoku a negativních pocitech přešly do fáze boje. Veronika Z. si řekla, že vydrží všechno, hlavně aby se uzdravila. Hana B. si se svou rodinou řekla, že když to zvládli jiní, zvládnou to taky.

 

Pavla hned začala plánovat, jak rakovinu zničí.

Musím vám říct, že jsem to tak nějak hned věděla, ženská to asi vycítí. Napůl jsem s tím byla už smířená a hned jsem začala plánovat, jak to zničíme, jak to převálcujeme, že tomu nedáme šanci. Měla jsem velkou oporu ve své sestře, která byla nemocná skoro ve stejném věku já – ona je o 10 let starší, o 11 let –, tak jsem měla výhodu v tom, že jsem byla informovaná. A hned jsem otevřela diář a říkám: „Fajn, tak co budeme dělat?“ Hned jsme začali s paní doktorkou plánovat, žádné slzičky nebyly.

Profil:

• Jméno: Pavla
• Věk v době rozhovoru: 36 let
• Věk při obdržení diagnózy: 35 let
• Zobrazit celý profil

 


Ženy uváděly, že jim s vyrovnáním s diagnózou pomohla opora blízkých (viz téma Rodinný život) i informace o tom, co se bude dít dál (viz téma Rozhodování o léčbě). Po obdržení diagnózy se u jednotlivých žen rozběhlo kolečko dalších vyšetření nebo rovnou lékařských zákroků. Více o tomto tématu se dozvíte v dalších tématech.