Tak na jednu stranu jsem to brala pozitivně a říkala jsem si: „Super, tak já se prostě můžu léčit.“ Protože vím, že jsou i pacientky, které mají takový nádor, při kterém nemají hormony, a vlastně už ta léčba jakoby není pro ně. Takže já jsem se tady v tom vlastně cítila dobře. Samozřejmě, když to mělo přijít, tak jsem si říkala: „No super, tak já prostě teďka budu bába v přechodu.“ Bála jsem se, že přiberu, že budu mít návaly. A ani jsem nevěděla, co od toho očekávat, ale bylo mi jasné, že když se změní hormony, tak to není jen tak. Takže pak jsem se trošku bála. Je to tak. Ale využívám toho, co je,  nebráním se té léčbě.

A tu hormonální léčbu budete mít jak dlouho?

Tu hormonální, ty injekce bych měla mít 2 roky. A prášky na 5 let.

Taková jediná informace, kterou jsem asi nechtěla vědět, bylo to, že budu mít zajišťovací léčbu 10 let a že vlastně tahle léčba vyvolává nebo přivolává dřívější přechod, což je velice náročné psychicky i fyzicky, protože najednou máte stavy, které prostě nepředpokládáte, a když už vy je pochopíte, nechápe je vaše okolí, protože na to nemáte věk. Nemáte věk na tyhlety symptomy, na tyhlety projevy. Takže to byla taková informace, kterou jsem nechtěla slyšet. Nicméně srovnat se s ní musím stejně. Ale jinak ostatní informace jsem dostávala opravdu k tématu a takové, na které jsem se ptala.

Co to znamená ta zajišťovací léčba?

Vzhledem k věku, kdy mi pan doktor onkolog vysvětlil, že čím je člověk mladší, tím, bohužel, je jakoby vyšší šance návratu rakoviny, protože prostě člověku se buňky obnovují stále rychle, a tak je nutná zajišťovací léčba, protože některé nádory u mě byly každý jiného původu, ale 2 byly původem spojené s tvorbou estrogenu a tomu bylo potřeba zamezit. Tudíž vyvolání předčasného přechodu, aby tělo estrogen přestalo produkovat a vlastně se chránilo, to byl ten důvod, proč přišla ta zajišťovací léčba. A proto byla tak dlouhá, aby to došlo až do věku, kdy přirozeně ten přechod bývá. Mně bylo 38, než skončila léčba, tak skoro 41, a do těch 51 nebo 50 let budu tu medikaci pobírat. Jsou období, kdy potřebuju medikaci vynechat, a to vždycky rozhodne onkolog. Jsou to situace, kdy to prostě nezvládám, nemůžu chodit, nemůžu hýbat rukama, protože prostě ty léky mají vedlejší účinky.

U mě byla ta antihormonální. Protože v průběhu chemoterapií jsem chodila na injekce do břicha, na utlumení funkce vaječníků, a když skončily chemoterapie a ozářky, tak jsem dostala ten antiestrogenový lék na 5 let. Který ale zase poškozuje játra trošku, takže se při něm chodí na kontroly, snad i na EKG, a vedlejším efektem je přibírání na váze. Tak to jsem začala plnit tohleto. A pak dalších 5 let, když to skončilo, tak jsem dostávala nějaké ty inhibitory aromatázy, zase něco jiného teda. Ale zase to byla blokace estrogenů. Takže vlastně 10 let jsem užívala nějaký takovýto preparát, ale nijak mě to neobtěžovalo. Pro mě to byla 1 tabletka denně. Stanovila jsem si, jestli ráno, nebo večer je to pro mě přijatelnější, a když pak to celé skončilo, tak zase přišlo období obav, že najednou nebudu mít jakoby ten ochranný deštník nad sebou, a co bude dál.

Ještě jsem měla hormonální léčbu, takže mně nasadili léky a uvedli mě do umělého přechodu ve 28, to bylo výborné. Byl to Zoladex, to mně píchli takový váleček, napíchli to pod kůží do břicha, jednou za měsíc. A vlastně mě tím uspali, pan doktor to pojmenoval nějak tak, že vlastně uspali vaječníky. Tím pádem mi to rovnou píchli v ten pátek, co jsme byli na takovém tom pohovoru.

Pan doktor měl asi nějakou rezervu na každého pacienta při tom prvním rozhovoru. Měl nějaký čas vyhrazený a byl tam prostor na otázky, když bylo třeba. A v pondělí jsem pak nastoupila na chemoterapie. Už v ten pátek mně dali první Zoladex a pak zas po měsíci. Měla jsem ho mít původně 2 roky, ale během těch 2 let vyšly nějaké studie, že by se měl dávat 5 let. Takže mi to rozšířili na těch 5 let. K tomu Zoladexu… Po 2 a půl letech jsem za panem doktorem přišla, že s partnerem chceme mít miminko, a jestli by teda nestačily 3 roky. Tak pan doktor ani nehnul brvou a řekl, že jo, že to je možné. Původně jsem měla mít ten Zoladex 2 roky, pak teda 5, a nakonec to byly 3 roky. Nejdřív teda chemoterapie, během chemoterapií Herceptin. Před chemoterapiemi jsem začala už s tím Zoladexem, ale ještě jsem jednu menstruaci měla, než to úplně ustalo, a pak jsem byla opravdu už v přechodu, se vším všudy v přechodu.

S ablací sem souhlasila ráda, protože jsem se tím pádem vyhnula jak chemoterapii, tak i ozařování, takže jsem dostala jenom léky – na onkologii Tamoxifen, to bere hodně žen. A beru ho doteďka, a žádné účinky na sobě nevnímám. Ráno prostě spolknu tabletku a mám vystaráno.

Víte, jak dlouho ještě budete Tamoxifen brát?

Když jsem ho začala brát, tak mi říkal pan doktor, že to bude na 5 let. Pak se ale prý změnily nějaké ty studie, takže je lepší to protáhnout až na těch 10 let.

A vy jste ho začala brát hned po operaci.

Hned po operaci. Ale sama na sobě necítím, jestli to někde v organismu škodí.

Ten lék je vlastně Tamoxifen a ten se musí brát 5 let, ty hormony.

Co to je, ten Tamoxifen?

To je nějaký chemický lék, který má zabránit vzniku rakoviny, ale na druhou stranu zase může způsobit rakovinu právě dělohy a těchto orgánů, takže je to taková dvojsečná zbraň.

Jak často ho berete?

Každý den jeden.

Bylo mi vysvětleno, že vaječníky to utlumí, ale že vzhledem k tomu, že budu mít ještě hormonální léčbu dalších 5 let, tak by i ta děloha mohla být potom nějaká špatná. Takže odstraníme dělohu i vaječníky. V roce 2005 jsem podstoupila kompletní gynekologickou operaci. A v důsledku té gynekologické operace jsem potom dostala hormonální léčbu v lécích. Nejdřív jsme zkusili Tamoxifen, tam se ale u mě objevily docela alergické reakce, otoky nohou a měla jsem i otoky obličeje a rtů. Proto paní doktorka změnila lék a dala mi Arimidex. Ten jsem brala 5 let. Bohužel se ale u toho objevily vedlejší účinky, silná osteoporóza, která musela být potom léčena. A bolesti kloubů, ty se ale daly vydržet.

Je to injekce do břicha jednou měsíčně, myslím, že to je taková kapsle, která se tam asi měsíc rozpouští a způsobuje zastavení funkce vaječníků. Navíc už po předposlední chemoterapii jsem menstruaci nedostala.

Co vám běželo hlavou, když vám řekli, že dostanete hormonální léčbu, že vás převedou do přechodu v poměrně mladém věku?

Problesklo mi hlavou jenom, že to dělají asi proto, abych byla zdravá. Že to dělají pro moje zdraví. Takže jsem se tomu vůbec nebránila. A tím, že už mám 2 děti, ten přechod by mě stejně za chvíli čekal. Zvážila jsem spíš ty výhody, proto jsem se tomu vůbec nebránila. Tohle byla pro mě úplná maličkost.

Pozorujete nějaké vedlejší nebo nežádoucí účinky té hormonální léčby?

Zatím ne. Kromě návalů, ale to se dá všechno přežít. Člověk by se v tu chvíli sice nejradši svlíkl z kůže, protože to je nesnesitelné horko, ale dá se to přežít. A pak teda ta nespavost v noci, ale možná je to tím, že si klimbnu přes den. Nevím, jestli to s tím souvisí, ale rozhodně asi nějaké změny probíhají, ale zatím je nepozoruju.

Taky ta váha není nic moc, samozřejmě. Mohlo by to být lepší. To určitě. Ale jinak jako psychicky mně přijde naopak člověk opravdu víc vyrovnaný. Protože předtím ten cyklus těch 28 dní byl znát. Teď si už ani nevzpomenu, že mám nějaký cyklus, mně ten den přijde jeden jako druhý. A nic mě moc nerozhází. Už ne.

Beru prášky, protože ten typ nádoru, který jsem měla – tak mi to aspoň řekli doktoři –, vlastně žil ze ženského hormonu. Takže lékaři museli ten ženský hormon z těla co nejvíc vymýtit, aby tam byl co nejmíň. Z toho důvodu jsou mi podávány léky, které ruší hormon vytvářený štítnou žlázou, podkožními tuky, nadledvinkami. A vlastně to největší, kde je ten ženský hormon, tj. děloha a vaječníky, tak to muselo jít pryč.

A pak bylo teda to odstranění dělohy a vaječníků, tam se taky nastupovalo den předem. To na tom bylo asi nejhorší. Na téhle operaci bylo čištění před operací, protože je to břišní operace, tak to bylo takové složitější než ty prsní. Že tam člověk musel den předem, už se nic nejedlo, dostal projímadlo a opravdu strávil celých pomalu 24 hodin na záchodě. A potom i den po operaci se leželo na JIPce. Tam jsem se nesměla ani zvednout z lůžka, bylo to takové strašně dlouhé, hrozně se mi to táhlo a i to ten první den bolelo. Ale potom zase, od druhého dne, jsem už směla vstát a přestalo to bolet. Bylo to asi nějak uvnitř, člověk to nevnímal, že někde má něco sešitého, a normálně jsem fungovala už od druhého dne, už jsem špacírovala po nemocnici a týden po operaci mě propustili domů. Měla jsem sice omezení, že jsem nesměla zvedat nic těžkého a podobně, protože močový měchýř se nějak přišíval někam jinam, takže se kvůli tomu nesmělo jakoby zvedat nic těžkého, aby se tam třeba něco neutrhlo v tom břiše. Na rozdíl třeba od těch prsních operací, kdy člověk nemohl ani pověsit prádlo a vytírat a takhle, tak tady jsem byla hned funkční, co se týče domácnosti.

Jaké to bylo, rozhodnout se pro tuhle operaci v docela mladém věku?

Tím, že jsem stihla mít 2 děti předtím, tak z tohoto hlediska to bylo dobré, že aspoň už nebudeme muset řešit antikoncepci, i když samozřejmě třetí dítě jsme nechtěli. V dnešní době už by to byl takový trošku hazard s penězi, ale spíš těžký je takový ten psychický pocit ve smyslu, co kdybych si to někdy rozmyslela a chtěla bych to třetí dítě. Jsem ještě mladá, bylo mi vlastně v té době necelých 27 – 26 a kousek. A tak jsem si říkala: „No, zatím co jiní teprve dodělávají školy a třeba za 10 let budou mít první dítě, tak já už půjdu do přechodu. A za 10 let oni budou mít první dítě a já už budu 10 let v přechodu.“ A toto jsem furt tak nějak srovnávala. Ale řekla jsem si: „Nebudu se prostě srovnávat s druhými, holt to budu takhle mít.“