Někteří rodiče se shodli na tom, že sluchová vada nepřinesla žádná omezení v oblasti trávení volného času. Říkali, že se snažili děti zapojit do všech aktivit, které zároveň přizpůsobovali jejich možnostem. Děti trávily volný čas velmi rozmanitě – některé rády tvořily (např. keramiku), malovaly či kreslily, hrály šachy a některé děti se dokonce učily hrát na hudební nástroj, jako je kytara nebo bubny. Rodiče byli rádi, když děti četly, protože jim to rozšiřovalo slovní zásobu. Některé děti si čtení oblíbily, jiné se mu však vyhýbaly.

Někteří rodiče hovořili o tom, že sportování patří mezi oblíbené zájmy jejich dětí. Přestože voděodolné kompenzační pomůcky byly ojedinělé a děti musely být ve vodě bez kompenzace, většina dětí chodila plavat, ať už s rodiči, nebo v rámci plaveckého kurzu ve škole. Rodiče nebo učitelé, případně instruktoři plavání, měli s dítětem domluvené znaky, které během plavání používali. Některé děti s kochleárním implantátem používaly silikonová pouzdra, která se nasadila na kochleární implantát a umožnila dětem věnovat se vodním aktivitám a přitom částečně slyšet. 

Děti se věnovali sportům a aktivitám, jako je jízda na kole, na skateboardu, tenis, atletika, golf, a to buď s rodiči, nebo v kroužcích. Oblíbené byly také zimní sporty, jako je lyžování nebo snowboard. U kolektivních sportů se někteří rodiče báli, že by se dítě mohlo poranit anebo by došlo k nedorozumění mezi hráči v týmu. Některé děti se kolektivním sportům věnovaly nehledě na sluchovou vadu, například hokeji, fotbalu, florbalu, basketbalu či judu. Některé děti byly i součástí oddílů či sportovních klubů neslyšících.

Některé děti se sluchovým postižením rády poslouchaly hudbu a tancovaly. Pro syna Hanky bylo těžké porozumět textům písní, proto si je vyhledával na internetu. Syn Dany a Vojtěcha se chtěl naučit bubnovat. Kvůli obavě z dalšího poškození sluchu se rodiče raději vyhýbali hudebním festivalům nebo koncertům, případně dětem nedávali sluchadla. 

Poslech hudby nemusí být pro děti se sluchovým postižením příjemný. Někdy se mohou objevit odmítavé reakce. Rozdíly v reakcích se u dětí také objevují při poslechu živé a reprodukované hudby. Obecně by děti s postižením sluchu měly být zkušenostem s vnímáním hudby vystavovány, je ovšem třeba zohlednit jejich reakce a preference.

Stejně jako jejich vrstevníci, i děti s vadou sluchu si zvykly využívat elektronická zařízení a média. Reprodukovaná řeč je však pro mnohé z nich těžko srozumitelná. Některé děti dokázaly telefonovat, pokud slyšely dobře známý hlas, ale pokud se jednalo o člověka, jehož hlas dítě neznalo, mělo problém s porozuměním. Syn Jitky se dlouho bránil tomu, aby zkusil telefonovat, ale nyní už hovoří přes mobil se svými prarodiči.

Děti využívaly mobily i pro poslech hudby a s pomocí rozhraní Bluetooth mohly s telefonem bezdrátově propojit modernější typy sluchadel (umožňují to i procesory kochleárního implantátu). Některým rodičům se také osvědčilo používání tabletu, ve kterém měli staženou aplikaci na výuku českého znakového jazyka. Děti využívaly zařízení k online komunikaci a hrám.

Rodiče zkoušeli pouštět pohádky dětem na televizi, ale zpočátku to některé děti nebavilo vzhledem k špatnému porozumění. Některé děti sledovaly televizi pouze s titulky. Dcera Milany nedokázala rozdělit pozornost mezi televizi a hovořícího rodiče. Šárka doporučovala televizi se sluchadly propojit pomocí bezdrátového zařízení, aby dítě nebylo ochuzené o pohádky a jiné pořady, které dítěti pomohou rozšířit slovní zásobu a pochopit souvislosti.