Přestože některé děti zaznamenaly přínos sluchadel už po prvním nasazení, bylo obvykle třeba více kontrol, než byla sluchadla adekvátně nastavena. Pro lepší adaptaci na nová sluchadla a předcházení negativních projevů (úlekové reakce při slyšení nových zvuků, bolesti hlavy způsobené přesycením podněty) bylo obvykle potřeba několik návštěv foniatra, než byla sluchadla individuálně přizpůsobena rozsahu sluchové vady dítěte. 

Zpřesňování a úprava nastavení sluchadel probíhaly na pravidelných kontrolách i nadále v závislosti na vývoji dítěte (lepší spolupráce dítěte při vyšetření), v případě zhoršování sluchové ztráty, nebo pokud se nepodařilo vadu uspokojivě kompenzovat.

Pro malé děti obvykle nebyly na sluchadlech aktivovány všechny funkce, které konkrétní typ sluchadel nabízel. V mladším věku se sluchadla nastavovala tak, aby dítěti co nejlépe umožnily rozpoznat a porozumět mluvené řeči. Dle věku dítěte se funkce, jako je například ovládání hlasitosti nebo režim poslechu, postupně v nastavovacím programu povolovaly. 

Nastavování sluchadel je obtížný a vysoce kvalifikovaný proces, který je v raném věku navíc ztížený tím, že dítě nedokáže říct, jak dobře slyší, a neumí při kontrolách správně spolupracovat. Někteří rodiče proto s lékařem i doma trénovali průběh vyšetření, aby byly kontroly u foniatra co nejpřínosnější. 

Každý foniatr nemusí být současně odborník na nastavování sluchadel u dětí, proto někteří doporučili rodičům péči specializovaného pracoviště. Například Linda měla tu zkušenost, že přestože byl první foniatr výborný diagnostik, později raději vyhledala jiného specialistu, který měl s nastavováním sluchadel u dětí větší zkušenost.  

U některých dětí bylo už po nasazení vidět, že sluchadla mají přínos. Některé z těch starších hned změnu komentovaly, byly obvykle nadšené. I některé malé děti dávaly po nasazení najevo radost a zájem o zvuky kolem nebo bylo vidět, že zpozorněly. Některé děti reagovaly na změnu poslechu leknutím, křikem nebo pláčem. Například Radka R. má dodnes schovanou zprávu z foniatrie, kde se píše, že syn po nasazení „ječel, jako když ho na nože bere“. 

Rodiče pak sledovali změnu i v domácím prostředí, kde si dítě na sluchadla postupně zvykalo. Viděli změnu v reakcích na zvuky – otáčení za zvukem, zlepšení reakcí na dění v okolí, lepší porozumění mluvenému slovu. Děti reagovaly i na zvuky, které doposud neslyšely, jako byl zpěv ptáků, hluk ulice z otevřeného okna, tekoucí voda, praskání dřeva v ohništi nebo klapání podpatků. Například Pavlínin syn se častěji lekal a stěžoval si na hluk, který dělal jeho sourozenec. 

U některých dětí nebyla změna patrná okamžitě, ale projevila se až postupně, v závislosti na dozrávání dítěte nebo při postupném nastavování sluchadel. 

Několik rodičů přisuzovalo kvalitnějšímu poslechu i změny v oblasti chování – snížení počtu a míry záchvatů vzteku, lepší komunikaci a kontakt s okolním světem. Zlepšení bylo postupně patrné i v oblasti řeči, kdy byl u dětí nastartován řečový vývoj, pokud dosud nemluvily, nebo se rychleji rozšiřovala slovní zásoba a zlepšovala výslovnost. Všichni rodiče, se kterými jsme mluvili, kromě kompenzace sluchu sluchadly zahájili i logopedickou péči, spolupracovali s odborníky a s dětmi intenzivně pracovali. Uvedené změny tedy nelze přisuzovat jen sluchadlům samotným. 

U některých dětí však bylo zlepšení sotva patrné nebo se sluchadly k žádné změně nedošlo a vadu se jimi nepodařilo kompenzovat. Některé děti pak byly vyhodnoceny jako vhodní kandidáti na kochleární implantaci. 

Někteří rodiče se s žádnými potížemi, problémy ani nutností oprav u sluchadel nesetkali. Jiní hovořili o rozličných potížích, které museli řešit. Některým potížím je možné předcházet správnou péčí o sluchadla (více v tématu Péče o sluchadla) a komunikací s lékařem.