Po diagnostikování obvykle rodiče navštěvovali zdravotnické pracoviště zajišťující péči o sluch nebo konkrétního foniatra v jeho ordinaci. S ním pak komunikovali o kompenzaci vady sluchu a docházeli k němu na pravidelné kontroly a nastavování kompenzační pomůcky. Z rozhovorů vyplynulo, že s dlouhodobou zdravotní péčí měli rodiče obvykle lepší zkušenost než s péčí v průběhu zjišťování diagnózy (zkušenosti se zjišťováním diagnózy jsou popsány v části Cesta k diagnóze).

Rodiče oceňovali v lékařské péči zejména odbornost, kvalitní a otevřenou komunikaci, empatii a dostatek informací. 

Rodiče upřednostňovali, když měl foniatr bohatou předchozí zkušenost s dětskými pacienty, proto často vyhledali specializované foniatrické pracoviště v jednom z velkých měst. Jiní rodiče, zejména z odlehlejších oblastí, dali přednost dostupnému foniatrovi před několikahodinovým dojížděním. Někteří rodiče vyhledávali starší, renomované lékaře, Katka naopak doporučovala mladší lékaře, protože dle její zkušenosti s rodiči více komunikují. Mnoho rodičů nad výběrem lékaře nepřemýšlelo.

Děti s vadou sluchu docházely na pravidelné kontroly u foniatra nebo do center kochleárních implantací. Četnost návštěv a kontrol se odvíjela od věku dítěte, typu jeho vady, ale hlavně od potřeby nastavit kompenzační pomůcku (sluchadla nebo kochleární implantát).

Někteří rodiče docházeli na kontroly jedenkrát ročně, jiní jednou za půl nebo za čtvrt roku. Po pořízení nové kompenzační pomůcky byly návštěvy s ohledem na potřebu nastavování četnější. Mirka kromě foniatra docházela se synem i na ORL, kde mu čistili uši.

Někteří rodiče byli s průběhem kontrol spokojeni, jiní by ocenili kratší objednací lhůty nebo kratší čekání před vyšetřením. Pro některé, zejména menší děti bývala dlouhá samotná kontrola. Během ní u lékaře obvykle probíhalo několik vyšetření a nastavení kompenzační pomůcky, případně vyrobení otisků na nové tvarovky ke sluchadlům.

Pro některé rodiče bylo důležité prostředí čekárny a ordinace. V čekárnách někteří ocenili dětský koutek. Avšak častěji zaznívalo, že rozhodující v tom, jak byli rodiče s lékařskou péčí spokojeni, byl přístup zdravotnického personálu. Kromě osobnosti lékaře byl důležitý také přístup zdravotních sester.

Pro děti s vadou sluchu byla nejdůležitější péče foniatra. Někteří rodiče mluvili také o zkušenosti s jinými lékaři. U dětí, které měly i jiné, přidružené zdravotní potíže, to byli další specialisté. Zkušenosti s pediatrem popisovali rodiče při vyprávění o odhalení vady sluchu dítěte (téma Cesta k diagnóze). Zážitky s lékaři byly různé, ojediněle se rodiče setkali s nějakými potížemi.