Hlavním důvodem negativního dopadu vady sluchu na kvalitu života člověka je vliv na oblast komunikace. Nejpoužívanějším způsobem dorozumívání většinové společnosti je mluvená řeč. Její vývoj však u dětí s vadou sluchu může být opožděný nebo omezený (viz Řeč a její vývoj). Může tak vzniknout komunikační bariéra mezi dítětem a okolním světem. To, nakolik se tuto bariéru podaří překonat, závisí na mnoha faktorech. Některé děti s vadou sluchu komunikovaly mluvenou řečí bez větších problémů, většina k efektivní komunikaci potřebovala vizuální oporu, ať už formou odezírání, gest, mimiky, nebo prostřednictvím znaků. Pro některé děti nebyla komunikace mluvenou řečí možná a rodiče s nimi komunikovali prostřednictvím znakového jazyka.

Stanovení diagnózy vady sluchu u dítěte mnohdy významně ovlivnilo způsob komunikace, který následně rodiče zvolili. Obvykle s podporou odborníků začali na oblasti komunikace intenzivněji pracovat. Pochopení, proč je komunikace s dítětem obtížná v některých případech, vedlo ke změně přístupu k dítěti. Někteří rodiče zaznamenali, že přizpůsobením komunikace se zmírnila komunikační bariéra a tím i frustrace, která z ní pramenila.

Rodiče si také začali uvědomovat omezení prostředí (akustické podmínky, vzdálenost, osvětlení). Mnohdy přizpůsobili svoji polohu při komunikaci s dítětem tak, aby se k němu přiblížili a snížili na úroveň očí, upravili hlasitost a rychlost řeči, zdůraznili artikulaci a mimiku a více zapojili gesta. Při rozhovoru dbali na oční kontakt a na to, aby dítě dobře vidělo na jejich rty a mohlo odezírat. To, jak dobře dítě umělo odezírat ze rtů, bylo individuální. Například Hana se synem absolvovala kurz, aby se v této dovednosti zlepšil. Mnoho rodičů pro podporu komunikace zapojilo vizuálně motorické systémy komunikace v podobě znaků či českého znakového jazyka. Několik rodičů také využívalo komunikační kartičky. Pro navázání kontaktu s dítětem a zahájení komunikace rodiče kromě oslovení upoutávali pozornost dítěte dotekem. 

Rodiče si zvykli ověřovat, nakolik jim dítě rozumí, a také dbali na to, aby mu usnadnili orientaci v dění kolem. Pro dítě nebylo komfortní, pokud nevědělo, co se kolem děje, a nechápalo, proč po něm okolí něco vyžaduje. Například Radka K. vysvětlovala, že její syn potřeboval, aby ho na vše připravila s předstihem, neměl rád, když byl postaven před hotovou věc.

Někteří rodiče popisovali, že komunikace s jejich dítětem vyžadovala velkou trpělivost, podle jiných rodičů se uzpůsobená komunikace pro ně stala samozřejmostí, kterou si už ani neuvědomovali.

Rodiče byli obvykle zvyklí na to, že při komunikaci s dítětem docházelo k nedorozuměním nebo špatnému pochopení. Potíže se výrazněji projevovaly mimo domov, kde mohlo mít dítě problém se dorozumět. Nejbližší rodina pak byla pro některé děti jediným prostředím, kde se cítily bezpečně a domluvily se. Nejvýrazněji to bylo patrné u dětí, které komunikovaly pouze českým znakovým jazykem a mimo prostředí rodiny nebo školy potřebovaly tlumočníka nebo prostředníka v komunikaci, což byla obvykle matka. Některé děti se lépe domluvily s dospělými, kteří s nimi měli trpělivost, jiné měly naopak menší ostych před svými vrstevníky. Určité situace byly pro děti více obtížné než jiné, například porozumění v jedoucím autě, pobyt u vody bez kompenzační pomůcky, nákup jízdenky na nádraží nebo telefonování. Mnoho dětí nedokázalo nebo nechtělo dát najevo, když v některé situaci nerozuměly.

V komunikaci se některým rodičům osvědčilo znakování. Používali buď český znakový jazyk, nebo znakovanou češtinu, či jednodušší znakování. Například Jitka se synem si některé znaky i sami vymýšleli. Znakový jazyk neužívaly jen rodiny dětí zcela neslyšících. Pro zlepšení komunikace s dítětem ho ocenili i rodiče dětí s lehčí vadou sluchu. Hlavním důvodem byla možnost se lépe s dítětem dorozumět. První znaky, které Lenka syna naučila, byly „pozor“ a „pomalu“ kvůli bezpečí při pobytu venku. V některých případech rodiče zařadili znaky nebo český znakový jazyk po zjištění diagnózy pro překlenutí doby, než bude adekvátně nastavena kompenzace sluchadly nebo kochleárním implantátem. Zaznamenali úlevu, když zmírnili komunikační bariéru mezi sebou a dítětem. 

Rodiče potvrzovali, že zařazení českého znakového jazyka nebránilo v dalším rozvoji mluvené řeči ani jej nebrzdilo. Ve většině případů dítě se zlepšením mluvené řeči využívání komunikace prostřednictvím znaků plynule opustilo. Děti většinou postupně znakový jazyk zcela zapomněly nebo jim zůstalo několik izolovaných znaků, které využívaly při některých situacích. Syn Radky K. používal už jen znak „ještě“ při jídle, když chtěl přidat. Některé rodiny nadále znakový jazyk zařazovaly v situacích, kdy dítě nemělo kompenzační pomůcku, v rušném prostředí nebo na větší vzdálenost. Mluvené slovo doprovázeli rodiče a stejně tak i děti také v situacích, kdy se potřebovali ujistit, že ten druhý dobře porozumí. Několik rodičů se snažilo, aby se dítě nadále rozvíjelo i ve znakovém jazyce kvůli budoucímu uplatnění a kvůli možnosti komunikovat se světem neslyšících. Někteří rodiče znakový jazyk udržují jako záložní komunikační systém, pokud by se dítěti sluch nadále zhoršoval.

Pro rodiče bylo často obtížné se český znakový jazyk učit. Někteří se učili prostřednictvím knih nebo elektronické aplikace, jiní navštěvovali kurzy znakového jazyka. Ondřej vyprávěl, že se znakový jazyk intenzivně učili na týdenním pobytu pro rodiny dětí se sluchovou vadou a z těchto znalostí čerpali pak celý rok. Také jim pomáhala studentka speciální pedagogiky−surdopedie, která do domácího prostředí pravidelně docházela, aby s dítětem prostřednictvím českého znakového jazyka komunikovala. Hana chodila do kurzu jednou měsíčně, což k naučení nestačilo. Pro Katku bylo mnohem více než kurz užitečné setkávání s lidmi z komunity Neslyšících. Nejméně náročný byl znakový jazyk pro rodiče, kteří se jej s dětmi učili postupně od nejútlejšího věku. Šárka doporučovala udělat ze znakového jazyka hru pro celou rodinu a využívat ho i s partnerem.