Co mně běželo hlavou v ten moment? Strach. Byť jsem silná, nebo aspoň tak navenek třeba působím, tak jsem strašně citlivá a křehká a bála jsem se, že mě to zlomí, že mě to úplně zabije, že prostě je to konec. Že je to můj konec, to mně běželo hlavou.

Byl u toho někdo s vámi?

Nebyl. Ještě v ten moment, kdy jsem vycházela z ordinace, jsem se snažila kráčet se vzpřímenou hlavou, ale jak jsem sedla do auta, tak to na mě všechno padlo, všechny ty pocity. Moje rodina o tom samozřejmě věděla, takže mně hned volali, jak to dopadlo, a snažili se mě utěšit po telefonu, něco povzbudivého mi říct, ale já už to v ten moment neslyšela. Mně v hlavě běžela ta nejistota, ale částečně i naděje, protože samozřejmě jsem věděla, že to není konečná. Na jednu  stranu jsem se bála, ale na druhou stranu jsem si říkala: „Tak sakra, snad nějak to naše zdravotnictví si s tím umí poradit a věřím tomu, že nejsem ani první, ani poslední s touhle diagnózou, a věřím tomu, že se to nějakým způsobem zvládnout dá.“

Co jste pak v tom autě dělala?

Spustila se úplná vlna emocí, takových těch negativních pocitů, kdy najednou jsem si vzpomněla  na to všechno špatné, na ty negativní pocity, na obavy z budoucna, z toho neznáma, na ty strachy, které najednou ve mně procitly. Na obavy z toho, co bude, že to třeba nemusí dopadnout dobře, že mám dvě zdravé malé děti, že tady chci být pro ně, že jsem mladá a že mám ještě život před sebou a co jsem udělala vlastně špatně. Co jsem udělala špatně, že jsem najednou takhle onemocněla? A začala jsem nad tím přemýšlet a oplakala jsem to. Asi tak.

Jela jste pak někam?

P: Naštěstí to bylo kousek. Jela jsem hned domů, lehla jsem si do postele a snažila se to nějak strávit, usnout, prosmutnit to, probrečet. Věřím, že už teď vím, že prostě je to takový průběh. Každý to má možná jinak, ale asi jsem to potřebovala, si to nějak jako v sobě vysvětlit, v sobě nějak zpracovat.

Ty metastáze, když se to vrátilo, tak to bylo fatální pro mě. Samotná ta informace pro mě byla horší. To druhý bylo horší.

V čem to bylo horší? Při tom, když ti řekli, že máš ty metastáze.

(Hm)

A co se teda dělo, když to bylo horší?

No, to jsem upadla do těžké deprese, kdy jsem se ani nemohla zvednout z postele. Bylo mi jedno, co se děje kolem, jestli dítě brečí nebo co dělá. Prostě úplná fyzická paralýza. A tak mě odvezli k doktorovi, narvali do mě Lexaurin a poslali domů. Dali mi antidepresiva, začala jsem je brát, ale po roce jsem je vysadila, protože mi přišlo, že nemám žádné pocity. Něčeho jako radost, smutek jsem nebyla schopná, nic mě nedojalo, nic mě nerozbrečelo a nic mě ani nerozesmálo.

Šlo to tak strašně rychle, že jsem neměla čas ani nějak propadnout panice a spíš jsem měla pocit, že to je vlastně super, že se na to přišlo takhle náhodou. Ono opravdu stačilo, abych se třeba vykašlala na ultrazvuk, protože mi nic nebylo – vlastně už jsem měla pocit, že je všechno v pořádku –, a tím, že to byl nehmatný karcinom, tak bych s tím mohla chodit ještě několik dlouhých let a nechat to dojít do nějaké fáze, která by asi nebyla úplně dobrá. S výjimkou několika krátkých momentů, kdy člověk přemýšlí nad tím, co všechno by mohlo být, kdy jsem si tak jako ubrekla v koupelně… Nebo rozbrečela mě hned ta doktorka, která mi říkala: „Je mi líto, že pro vás nemám lepší zprávu.“ To mi taky vhrkly slzy do očí, ale vlastně celou tu dobu jsem tou nemocí prošla možná až v takovém jako  pološíleném stavu takové lehké euforie. Pořád převažoval a doteď převažuje vlastně ten dobrý pocit z toho, že se to chytilo takhle včas, a úplně náhodou.

I když to není ještě oficiálně potvrzené, člověk si už představu udělá. Tak jsem to brala tak nějak za potvrzené. Tam jsem teda plakala, ale pak už to samotné potvrzování mě vůbec netrápilo, byla jsem s tím smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, bylo to jenom v té čekárně na dovolené, kde jsem si říkala: „No, a teď jsem z toho hrozně nešťastná, už přišli o tu mámu a teď by měli přijít ještě o mě?“ Přišlo mi to hrozně nespravedlivé. A to byla ta chvíle, kdy jsem to obrečela. Vlastně mi ani nepřišlo řešit, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo.