Pracovala jste v té době?

Pracovala jsem, ano. A ze začátku jsem si říkala: „Tak když mně vezmou prso, o to to bude všechno jednodušší.“ A říkala jsem si: „Tak to bych mohla už na Vánoce být zpátky v práci.“ To nevyšlo. Ale teď jsem úplně ztratila niť.

Bavili jsme se o práci, můžete mi říci, jakou práci jste dělala?

V obchodě, byla jsem vedoucí. Ale u mě vedoucí neznamená, že jenom velím, tu práci jsem velice milovala, takže udělám všechno proto, aby ten obchod byl krásný, aby působil plně. A krásně a čistě. Prostě jsem to milovala a dělala jsem pro to všechno možné. A potom, jak to chemo probíhalo, to všechno, a ta léčba byla na rok – s chemem na rok a půl –, tak už jsem viděla, že to nebude asi na práci, navíc už jsem měla i tak blízko do důchodu. Práce mně ze začátku chyběla moc, ale tak nějak jsem si to nahradila koníčky, aby mě to tak nebolelo. Život se vám změní, úplně hrozně.

Byla jsem doma a starala se o kluka. Čerstvě jsem ukončila mateřskou. A víceméně i kvůli tomu, že jsem byla tolik nemocná, tak už mě zpátky do práce ani nechtěli, takže jsem byla na nemocenské. Rok na nemocenské a potom mi dali invalidní důchod.

Člověk se z té nemoci nejdřív snažil dostat, jenomže ony se v podstatě na to nabalovaly další a další zdravotní problémy. Takže jsem si víceméně uvědomila, že fyzicky nějakou práci nedám. A že můžu být ráda za to, že jsem se mohla věnovat synovi, snažit se mu dát to, co šlo.

Šla jsem na nemocenskou, ale 13. srpna jsem dostala invalidní důchod. A 22. září už jsem měla jít do starobního. Takže já jsem si to skoro všecko odpracovala. Ale dostala jsem invalidní. A důchod v 60, měl jsem ho teda mít až v 65. Automaticky přešel na starobní. Takže teď už mám napsaný starobní důchod, ne invalidní.

Po čtvrté chemoterapii jsem nastoupila na ozařování. Prodělala jsem šestitýdenní ozařování, v průběhu ozařování byla pátá chemoterapie a šestou chemoterapii už jsem vlastně prodělávala a chodila jsem při tom do zaměstnání. To mě uklidňovalo.

Takže jsem chodila do práce, po roce jsem nastoupila do našeho spolku, onkologického, a jsem tam vlastně dodnes, což je 15 let.

A to mě přimělo k tomu – a potom následně práce, protože já jsem nemohla být doma –, že jsem prostě potřebovala jít mezi lidi, do práce. Proto jsem třeba tu poslední chemoterapii prodělávala už při zaměstnání, protože mě to vlastně uzdravovalo.

A věděli to v práci?

Věděli.

Že jste nemocná. Kde jste to říkala v práci?

V práci to vědět museli, i když jsem řekla vedoucímu, že bych nerada, aby se to zatím šířilo, ale stejně, taková věc se prostě rozšíří. Jemu jsem to říct musela, protože jsem byla na marodním, takže jsem musela, tam si někteří přečtou třeba tu diagnózu, tak ví. Takže za chvíli to stejně věděli všichni, ale mně spíš šlo o to, aby se mě nikdo neptal, aby mě nechali všichni v klidu.

Pracovní život se změnil, protože jsem nemohla být v plném nasazení, aspoň ne v nějakém tom prvním období, potřebovala jsem práci na kratší úvazek.

V průběhu onemocnění jsem nepracovala, ale když mně skončila, dá se říct, ta doba té nemoci, tak jsem se nemohla vrátit zpátky do zaměstnání, protože mě zaměstnavatel nechtěl přijmout na půl úvazku. A na plný úvazek jsem se necítila. Asi tam byla nějaká ta únava, člověk vždycky se dokáže jakoby zhodnotit. Ještě tam nějaké období prostě potřebovalo být, že se člověk musel trochu šetřit. Takže určitě to ještě nějaký čas chtělo, i když ta operace nebyla náročná a léčba byla v pohodě. Ale zřejmě ten organismus se s tím vším musí nějak i sžít, i když jsem neprošla chemoterapií, jenom tou radioterapií. Ale jednak ta operace je zásah do organismu, ta léčba, i ta radiologická, je náročná pro organismus. Zřejmě ten organismus, než se trošku zregeneruje, tak potřebuje víc jak třeba 1 rok. Ale je to zase individuální. Každý jsme originál a každý to potřebuje nějak jinak.

Takže jste byla na nemocenské? Celou dobu?

Ano.

Invalidní důchod?

Ne. Ne.

A jak to pak bylo teda s prací?

Já jsem pak nastoupila asi na 2 měsíce do práce, a v té době už mi vzniknul nárok na starobní důchod.

Jak se změnil váš pracovní život následkem onemocnění?

Pracovní život se změnil úplně hrozně. Nevydržela bych ani celý ten pracovní proces. Já bych nemohla. Takhle, já nevím, jak to teda teď je, jestli je už lepší způsob léčby. Nevím, určitě je šetrnější třeba, ale já po té drastické chemoterapii bych určitě nemohla do pracovního procesu. Cítila jsem se opravdu hrozně. A teprve když mi sebrali celý invalidní důchod, tak jsem začínala na ten částečný úvazek nebo částečně vlastně pomáhat i těm lidem. Ale pokud vám nějaký sociální pracovník nebo pracovník nějakého ministerstva řekne, že lidi po léčbě rakoviny, kteří měli chemoterapii, se můžou zapojit do pracovního procesu, tak podle mě nemůžou. Záleží na tom, jak se kdo cítí, ale myslím si, že nemůžou. Že ti lidi určitě potřebují aspoň minimálně ten rok, aby v tom důchodu byli.

A po jaké době jste se vrátila do práce?

Nemoc mi skončila posledním zářím, vloni to bylo. Takže od půlky prosince do září druhého roku. Pak jsem měla ještě 14 dní dovolenou. Jako první pocit, to je strašné úplně. Nejdřív jsem měla takové fleky první týden na ruce, jestli mi tam teda něco vadilo. Pak mi otekla tadyhle ruka. No, bylo to hodně vtipné ze začátku. Asi to tělo prostě nebylo zvyklé na takový záhul. Taky se s tím muselo nějak vyrovnat.

To jste se vrátila na plný úvazek?

Plný úvazek. Aby z toho byl částečný, to není tak jednoduché. Musel by být asi nějaký důchod. Ukáže čas, jestli to moje klouby dají. Ale jak říkám, já zas nejsem člověk, který by si stěžoval, nebo tak nějak. Tohle ukáže všechno čas. Zatím jsem se vrátila. Dneska sice jsem si říkala, že to teda asi nedám. A tak dali jsme to. Ale asi do důchodu takovou práci dělat nebudu.

Po té léčbě paní doktorka se mě ptala, jestli chci nastoupit do práce. A já jsem se necítila, že bych měla zase znova začít v tom pracovním procesu se zapojovat. Tak jsem říkala, že ještě se na to necítím. Tak potom jsem ještě byla na nemocenské. A pak jsem si zažádala o invalidní důchod, který mi byl teda schválen, a od té doby jsem zůstala nejdřív v invalidním a potom jsem přešla do starobního důchodu.

Jak se změnil váš pracovní život? Říkala jste, že jste šla na nemocenskou.

Já jsem už potom do práce nechtěla, protože jsem se na to necítila, že bych měla ráno vstávat brzy, dojíždět do práce, tam jako taky fungovat. Taky máte zodpovědnost nějakou a tohleto všechno. A zase domů přijet, tady zase další domácnost a tak. Jsem se na to prostě necítila. Když se mě paní doktorka onkoložka ptala, jestli bych chtěla do práce, já říkám, že asi ani ne. Tak jsem postupně si zvykla na to, že jsem doma, že mi to vyhovuje, že jsem v klidu. A tak jsem si říkala: „Já se budu honit v práci, mám já to zapotřebí?“ Prostě tak už jsem si takhle navykla a necítila jsem se na to, že bych měla znova pravidelně chodit do práce.

Jak se změnil ten pracovní život následkem onemocnění?

Pracovní život jsem musela přehodnotit, protože už nemůžu udělat všechno to, co jsem mohla. Prostě já jsem dřív byla takový člověk, že jsem si udělala úplně všechno komplet, až po sekání zahrady a já nevím, co všechno. Prostě holt teď už nemůžu. Teď už musím přebírat jenom to, co můžu. To, co mi dovolí.

A jak jste to třeba řekla kolegům v práci?

Já jsem pořád musela jezdit do města na kontroly, tak té své vedoucí, té jsem to říct musela. Řekla jsem to jenom té své vedoucí a jedné kolegyni, se kterou jsme si tak blíž, a ostatní to nevěděli. Těm se to řeklo těsně předtím, než jsem šla do nemocnice, tak oni jim to potom řekli.

Spousta z nich je takových hodně přecitlivělých, protože měli lehčí život než já, protože já jsem už taková zocelená za ten celý život. Řekla bych, že to víc asi zamávalo s těmi kolegy. Že ti byli z toho hodně špatní, protože třeba fakt ti kolegové, mám jich jednak hodně a myslím si, že jich mám i hodně z nich dobrých. Tak byli z toho opravdu hodně špatní. Moc. Možná fakt víc než ta blízká rodina, protože, jak říkám, prostě mají takový lehčí život. Všechno jim vychází a toto byl pro ně obrovský šok, protože já jsem byla vždycky ten, kdo jim radil, jak žít zdravě. Když měli nějaký problém, byla jsem to já, kdo jim radil bylinky. Nikdo nepředpokládal, že bych i já mohla onemocnět, když jsem do té doby žila relativně zdravě.

No, kolegové, kamarádi, právě možná je to tím, že mám ráda lidi a mám kolem sebe spoustu přátel, tak jsem na to prostě nebyla sama. A byla to právě lidskost těch lidí kolem, kteří mně strašně pomohli. A ať to bylo prostě to, že sousedka řekne: „Ne, nevytírej, já za tebe ty schody s chodbou budu teď vytírat.“ A prostě jsem rok nemusela třeba se o tyhle věci starat. To jsou takové ty maličkosti, které když ten člověk dělá, dělá je prostě upřímně. Tak ty strašně pomohly. Zrovna tak, když mi přišla kamarádka vyžehlit anebo prostě mi kolegové z práce udělali sbírku a vybrali nějakou kačku na to, abych měla na cesty do krajského města. Tak to jsou takové ty věci, které strašně pomohly. A i to byli ti lidi, kvůli kterým si říkám, že prostě má cenu bojovat. Už jenom kvůli těm lidem, kterým na mně záleží, tak ty nemůžu zklamat.

A jak jste to oznamovala tomuhle okolí?

Tomuhle okolí? Tomuhle okolí tak na rovinu. Na rovinu. V práci tomu blízkému okolí, těm lidičkám, kteří kolem mě dělají, v tom kruhu, tak na rovinu prostě jsem řekla: „Mám to a to onemocnění. Mám po tom a tom zákroku. Půjdu na operaci. A posléze na další léčbu.“