Ptali jsme se rodičů, co by rádi vzkázali profesionálům z řad lékařů, pedagogů a jiných odborníků. Postupně se rozhovořili o různých tématech, například o způsobu, jak k dětem se sluchovou vadou a jejich rodičům přistupovat. Dále popisovali, co by odborníkům doporučili při práci s dětmi s vadou sluchu. 

Většina rodičů chtěla odborníkům především poděkovat. Někteří rodiče vnímali, že práce v oblasti sluchového postižení je náročná. Práce odborníků si vážili a přáli si, aby nadále pracovali jako dosud. Někteří se nic vzkazovat neodvažovali nebo nevěděli, co vzkázat. 

Většina rodičů považovala za zásadní spolupráci odborníků a samotných rodičů dětí se sluchovou vadou. S tím souhlasil i Jan, který upozorňoval na důležitost kvalitní komunikace. Odborníci by měli rodiče brát jako partnery a společně tak hledat cesty, jak dětem pomoci. Sami rodiče totiž své děti znají nejlépe a mohou tak být profesionálům velmi nápomocní. Gábina odborníkům, zejména lékařům, vzkazovala, aby nenechávali zodpovědnost pouze na rodičích, protože rodiče často žili s nadějí, že je vše v pořádku, a sluchovou vadu zpočátku podcenili. Nejen při práci s dětmi, ale i při spolupráci s rodiči by měli být, dle slov některých rodičů, odborníci trpěliví.

Většina rodičů by od oborníků při zjištění diagnózy ocenila více informací. Například Radka K. by raději tyto informace slyšela vícekrát, než aby je neslyšela vůbec. Informací bylo dle jejích slov málo. Někteří rodiče hovořili o tom, že zjištění diagnózy byl pro ně šok, a některé další informace tak nebyli schopni v danou chvíli vnímat a zpracovávat.

Někteří rodiče popisovali zkušenosti s necitlivým sdělením diagnózy. Lékařům by v takových situacích doporučovali být více empatičtí. Radka R. a Gábina by byly rády, kdyby se lékaři při sdělování diagnózy vžili do jejich situace. Jiní rodiče sdíleli zkušenost, že byli naopak planě utěšováni a fakta jim nebyla sdělována narovinu. Proto by byli rádi, kdyby se s nimi komunikovalo otevřeně a upřímně a lékaři je připravili na to, co je ve skutečnosti čeká. 

Rodičům by se hodilo více informací o samotné vadě sluchu, o technologiích a také o organizacích, které se sluchovou vadou rodině pomáhali. Radka R. by si ideálně představovala, že by jim lékař alespoň vysvětlil, na co je příslušná organizace zaměřená a v čem by dané rodině mohla pomoci. Někteří rodiče hovořili o tom, že po zjištění diagnózy by bylo dobré dostat do rukou například nějakou brožurku, jak postupovat dál. Podle Rostislava by bylo užitečné zjednodušit vyšetření a administrativu před implantací, například dělat vyšetření v jeden den na jednom pracovišti. Dle slov některých rodičů by se mělo zapracovat na čekacích lhůtách u foniatra, které byly opravdu dlouhé.

Při práci s dětmi se sluchovou vadou vzkazovali rodiče lékařům, aby byli trpěliví a pečliví. Někteří rodiče si také přáli, aby lékaři k dětem přistupovali s empatií a láskou. Děti s vadou sluchu by podle některých rodičů měli přijmout takové, jaké jsou. Podle Martiny H. by měli dětem důvěřovat. To vzbudí důvěru v lékaře i v dětech a terapie tak bude probíhat mnohem lépe, než kdyby děti cítily strach a nedůvěru. Zároveň někteří rodiče vnímali, že se lékařská péče na různých místech lišila. Sdíleli, že se setkali se skvělými lékaři, ale také s lékaři, s jejichž přístupem tak spokojení nebyli.

Pro některé dotazované rodiče bylo klíčové, aby byli lékaři více proškolení a měli o sluchové vadě vetší povědomí. Pavla by byla ráda, kdyby lékaři absolvovali více kurzů či seminářů, které jim ulehčí práci s dětmi se sluchovou vadou. Také jí přišlo vhodné, aby uměli alespoň základy znakového jazyka. 

Někteří rodiče vzkazovali pedagogům, aby při práci s dětmi se sluchovou vadou především zachovali klid a byli trpěliví. Jiní rodiče chápali, že taková práce je těžká, ale ocenili by k dětem lidský a empatický přístup. Radka R. vzkázala pedagogům, aby se snažili dítě se sluchovou vadou přijmout. Někteří rodiče pedagogům vzkazovali, aby se práce s dětmi s vadou sluchu nebáli. Katka doporučovala pedagogům spojit se s odborníky, kteří jim budou schopni pomoct.Martina H. obdivovala práci pedagogů a ráda by jim poděkovala.

Dle některých rodičů bylo úkolem pedagoga třídu sjednotit a připravit na žáka se sluchovým postižením. Hanka by byla ráda, kdyby byli pedagogové v běžných školách více připravení na výuku dítěte se sluchovou vadou a měli lepší povědomí a více znalostí o sluchovém postižení. Při výuce by dle slov některých rodičů měli učitelé dětem pomáhat, ale neměli by dělat práci za ně. Dana a Vojtěch by byli rádi, kdyby i v běžných mateřských školách byl přítomný speciální pedagog, který by se dětem s uvedeným smyslovým postižením mohl lépe věnovat. 

Někteří rodiče popisovali i zkušenosti s prací asistentů pedagoga. Dle slov Katky bylo důležité zlepšit spolupráci mezi pedagogem a asistentem. Také by se asistenti měli snažit vycítit, kdy je dítě ještě schopno pracovat a kdy už je unavené. S postupem času by si také měli ujasnit, kdy už je dítě schopno samo si říct o pomoc.

Někteří rodiče se také dostali k tématu spolupráce pedagogů s rodiči. Tato spolupráce byla dle jejich slov velmi důležitá, protože rodič znal dítě ze všech nejlépe. Učitelé i asistenti pedagoga by tak měli rodičům věřit a dát na jejich slova a rady. 

Někteří rodiče by rádi poděkovali i odborným technikům v oblasti vývoje kompenzačních pomůcek. Podle jejich slov dělají záslužnou práci, bez které by jejich děti nemohly žít plnohodnotný život. Lenka hovořila o tom, že díky jejich práci její dítě slyší. Ondřej říkal, že vývojáři doslova mění životy. Linda by byla ráda, kdyby se ještě více zaměřili na pomůcky pro malé děti a zjednodušili tak rodičům jejich výchovu a péči.