Ovlivnilo onemocnění vaše vnímání vás jako ženy?

Ne, protože to je taky součást toho mého přesvědčení nebo názoru – nebo jak to mám říct –, že tím, že mám jedno prso – nemám dvě –, tím, že nemám ženské orgány, si nemyslím, že nejsem žena. Opravdu si myslím, že by se za to žádná z nás nemusela a neměla stydět, protože jestli mi chybí, jak já říkám, kus masa, tak to neznamená, že… Nebo to, že chvíli nemám vlasy, nebo prostě takové věci. To je, jako když jsou diabetici a uříznou jim nohu, ten člověk se taky za to nemůže stydět, protože to prostě příroda tak zařídila. Myslím si, že by to takhle nemělo být vnímáno, ale každý má na to jiný názor, každý to má nastavené jinak. Samozřejmě, že úplně nejdůležitější pro mě je rodina. A když to v té rodině funguje, funguje všechno.

Tak ono k tej ženskosti – ja by som to tak povedala, že ten mamin strach z tej straty ženskosti vlastne prešiel do mňa, keď som bola v tom štádiu, že naozaj som tie 3 mesiace mala veľké problémy s tými expandermi a tam hrozilo, že teda nič z toho nebude, že budem bez pŕs. Opäť tak isto to fungovalo ako to prijatie smrti, že v jeden deň som prijala to, že tá ženskosť nekončí tým, že nebudem mať tie prsia. Áno podarilo sa to nakoniec, ale proste bol ten deň, keď som to prijala a keď som vlastne tak vnútorne si povedala, že proste je to tak, ale tá žena vo vás ostáva. A to by som povedala, že ja osobne, neviem ako ostatné, ja osobne som pochopila, že ženskosť nie je v tých prsiach, že ženskosť je v tom nájdení toho partnerského, to, aby tá žena dávala to, čo ženy majú dávať. My zo socíku sme úplne pomýlené. A ešte my, čo sme samostatne podnikali, a my, čo sme mali samé deti. Čiže my sme úplne kdesi vedľa, takže snažím sa dostať na staré kolená do toho štádia, že si užívam to manželstvo. Vydala som sa pred dvoma rokmi, nikdy som sa nechcela vydávať. A pochopila som, že tá ženskosť vedie úplne inde. Nie je to o výstrihu, nie je to o dokonalej postave, ide to úplne, zase musím povedať, znútra. Čiže zmierila som sa, hovorím, nie preto, že som dala tú smrť pred tie prsníky, ale preto, že som pochopila, že to nie je to, čo robí ženu ženú. Že žena je vlastne to, čo znútra jej ide. Už to, že či to ostatní vedia navnímať, to je druhá vec, ale si myslím, že pokiaľ žena má to vyžarovanie, tak to každý navníma dookola. To máte ako u tých škaredých žien, čo sú škaredé jak papuče, a všetci ich chcú. To je presne o tom vyžarovaní, nie o tom, že či máte, nemáte. A je to zasa len strach. Lebo je to forma strachu: nebudem mať, čo so mnou bude. A dnes už sú fakt také podmienky, že môžte na tie rekonštrukcie ísť.

Pro mě bylo i strašně těžké – jestli si umíte představit, že jdete se vykoupat do veřejného bazénu a musíte se tam svlíknout. Já prostě jsem měla ten problém ze začátku, že jsem nechtěla se někde vystavovat a být někde středem pozornosti, aby se na mě někdo koukal. Protože mě by v životě nenapadlo jít do společné sauny a teď třeba v těch 41, po 6 letech po operaci, už dokážu jít do ženské sauny. A dokážu i do té sprchy už jít, bez toho, abych si to připouštěla psychicky. A to strašně bylo pro mě těžké. Určitě bych nešla, těch prvních 5 let bych prostě nešla. Bych se snažila aspoň, aby to nikdo neviděl nebo tak. A nechtěla jsem to nikde ani moc prezentovat. Nebyla jsem na to moc pyšná. Myslela jsem si, že na mě všichni budou pak koukat jako na nějakého člověka, který se jakoby vymyká, na kterém něco je špatně. Chtěla jsem být takový ten jako mimo to hlavní dění.

Já mám parciální mastektomii. Částečnou. Ale stejně to bylo takové… Když mi paní doktorka řekla, že mi odeberou jednu třetinu prsu, tak se s tím nějak vnitřně smiřujete. Protože pro ženu to je takové… Myslíte si, že budete mít nějakou újmu na kráse a to. Ale manžel mě podporoval. Řekl, že mě bude mít rád i tak. Pak bylo humorné, když jsem se ptala, jak to třeba vypadá po té operaci. Tak on mi řekl: jako kdybych spadla na kole přes řídítka. Má takový specifický humor, takže zase mě třeba rozesmál. A pak jsem se tím ani nějak… Řešila jsem to, jak to bude vypadat, nebo to. Ale pak se s tím nějak smiřujete a říkáte si, že to není zas tak důležité, jak to vypadá, ale že jste prostě zdravá nějak. Nebo budete zdravá. Že to je vedlejší – ten vzhled prostě.

Vlastně to je takový ženský znak, to prso. Takže mě ovlivnilo hodně. I když to navenek není vidět, ale vlastně v tom životě s tím máte trochu problém. Co se týče po stránce intimní a tak dále. I co se týče, když jdete třeba plavat někam. Musíte jít do kabiny se převléct, máte trošičku takový problém estetický spíš. I když tam jsou ženy, ale už vám to nedělá tak dobře. Už trošičku si tohle říkáte. Mám takovou příhodu. Byla jsem v lázních a byla tam paní, a když mě viděla, jak vypadám nebo že to prso teda nemám, tak mi říkala: „Ježíš, to jsem tak ráda, že tady nejsem sama, že jste tady vy taky.“ Bylo to úplně perfektní. Že prostě ta paní měla takovou radost, že tam někoho má, kdo tam taky takhle je. Takové zajímavé, no.

.

Změnilo to vás jako ženu?

Já si myslím, že jo. Trochu v něčem, i když. Když si dáváte silikon, tak to vydedukujete, že jo, to není problém. Ale je to furt problém. Musíte to mít s sebou. Musíte to dávat. Musíte to někde mýt. Když se jdete koupat, aby vám to nikde nevypadlo, aby to nekoukalo a takhle prostě. Ale jako jo, zvykla jsem si, to nemůžu říct, že ne. Tak a mám s tím i dobré zkušenosti, měla jsem pak samolepicí. I v tom velkém městě jsem byla spokojená s nimi, kam jsem na to dojížděla, kde jsem si pro to jezdila. Tak jako to nemůžu říct.

Pak byla ta operace, k tomu už jste mi něco říkala. Jaké to teda pro vás bylo, když vám řekli, že bude ta operace, že vám to vezmou?

No, tvářila jsem se asi divně, nelíbilo se mi to. A pak jsem řekla: „No, co se dá dělat. Tak mi to vezmou.“ Asi takhle, no. Takže nebylo mi to po chuti.

Neřešila jste, že nemáte prso?

Že nemám prsa? No, tak mám umělé. Doktorka řekla, že to je zadarmo, že si je můžu nechat udělat. Kolegyně byly, nechaly si to udělat, a já jsem říkala: v 60 ještě, se na to můžu vykašlat. Nešla jsem tenkrát. Takže když to někdo neví, tak to nepozná. Takže to jsou takové.

Chodíte se koupat?

Chodím. Mám plavky, jsem si je nechala udělat tak, aby do toho šla epitéza. Takže když máte normálně dvoudílné plavky, já nemusím mít jednodílné, a není to vidět.

Ovlivnilo to onemocnění nějak vás jako ženu?

Možná poprvé trošku jsem si tyhle otázky kladla. Ale to jsem si kladla mezi sebe. Jako sama se sebou. Trošku. Možná trošku jo.

Co jste si kladla za otázky?

Bála jsem se, jestli nebudu jako míň žena, ale teď už ne.

K čemu jste dospěla tenkrát, když jste si to tak kladla?

Že to je jenom na mně, jestli i mě to nějak ovlivní, nebo ne. Když si já sama řeknu, že jsem žena pořád, tak budu. Ale chvilku to trvalo.

Jaké to bylo, tohle rozhodnutí pro operaci vaječníků a dělohy? A to poměrně v mladém věku.

No, bylo to těžké. Protože někdo třebas si řekne: „Ale tak jako, vždyť to jsou reprodukční orgány, ty už zase potřebuješ.“ Protože už mimino žádné bych samozřejmě nechtěla. Ale bylo to těžké. Měla jsem pocit, že ze sebe dávám nějaké takové to ženství. To, co ta žena má mít. Ale někdy jsem byla jako dva v jednom. Prostě jsem si říkala to, co mě mrzí, a pak jsem si prostě říkala: „Ale kuš, prostě je to hloupost, nepotřebuješ to. A stejně třeba za 5 let už bys měla přechod.“ Takže jsem se tak sama se sebou prala, ale nebylo to lehké. Určitě občas ten rarášek, který vyskakoval, tak tam byl.

Nejvíc mě děsily vlasy. Já jsem si vůbec neuměla představit, že ty vlasy jsou to poslední. Prostě mě úplně hrozně děsilo to, že budu bez vlasů. Jaké to bude, jak se na mě budou lidi dívat. Jak si toho všimnou. Jestli budu mít paruku, nebudu, budu mít šátek. Tady toto. Je to sice hloupost, teď už to vím, ale toto bylo v té době pro mě takové hodně důležité. Říkala jsem si, že to prostě nemůžu zvládnout bez vlasů. Takže hned jsem se šla podívat na paruku. Kterou jsem si teda mimochodem vůbec nepořídila, protože to nemá cenu. Teď já jsem si myslela: jenom vlasy. Bylo mi řečeno, že i obočí, řasy, prostě všechno. Naštěstí řasy mě teda nepostihly, ty mně zůstaly. Obočí jsem si nechala vytetovat ještě předtím. Protože už jsem dopředu – právě od té kamarádky odsud – věděla, co mě všechno čeká.

Vlastně sranda, při těch chemoterapiích, jak vám ty vlasy slezou. Spoustu lidí řeší vlasy. Ono je to hrozné, ale já jsem to tak nějak neřešila. Já jsem si říkala: „Vlasy narostou.“ To jsem věděla, že slezou, ale potom, jak těch vlasů bylo všude. Přijela kamarádka, sjela strojkem hlavu, tak to bylo takové srandovní. Mně byla pak zima na hlavu, takže jsem spala v čepici. Jsme si z toho dělali srandu, to bylo takové komické.

Prostě já jsem takový tvrďák, s každým vypadlým vlasem říkám: další mrtvá nervová, nádorová buňka. Takže když byla hrst vlasů, říkám: hurá, taková hrst nádorových buněk je pryč. Vlasy absolutně vůbec jsem neřešila. A je to i díky tomu, že vlastně paruka, kterou jsem si pořídila, je k nerozeznání od mých vlasů, takže v podstatě nikdo to nezaznamenal. Vůbec nikdo. Pár lidí říkalo: „Jé, bylas u holiče?“ Nikdo nezaznamenal, že mám paruku, a doteďka to plno lidí neví, že mám paruku. Takže vlasy vůbec ne. A tady to prostě, to uvidíme, co to udělá, to prso. To prostě zatím vůbec nevím. Pracuju na tom celou dobu, že se s tím smiřuju, ztotožňuji. A asi to bude náročné. Bude. Ale jak říkám, já už v podstatě na tom půl roku pracuju, že to prso nebude. Snažím se s tím smiřovat a věřím, že to nebude jednoduché.

První řeknu asi tu povrchní část. Protože vzhled. Každé ženě není jedno, jak vypadá. Tak samozřejmě, vypadají vlasy, vypadají řasy, vypadá i obočí, na to jsem třeba nebyla připravená. Jsem si říkala: „Vypadají vlasy, to je v pohodě.“ Nějak jsem to neřešila v té době, pro mě bylo primární vyřešit léčbu toho onemocnění, nastudovat si všechny informace a nějak se v tom prostředí začít pohybovat. Takže vlasy, to jsem si říkala, že to patří k tomu. Ale ty řasy a obočí… Když jsem potom stála před zrcadlem, když už jsem je neměla, nepoznávala jsem se. Změní to úplně obličej, vůbec celé to onemocnění vás změní, protože berete kortikoidy, takže já jsem měla takový oteklý obličej. A pak samozřejmě ta operace prsu. Přišla jsem o prso, ale čekala jsem, že budu mít horší emoční projevy potom. Nebo že budu na to víc citlivější. Ale není to tak. Zase si myslím, že hodně k tomu dopomohl manžel, když řekl, že to pro něho není důležitá věc  – nějaká prsa. Že už jsem odkojila, že už vlastně ty prsa nepotřebuju. Samozřejmě, vadí mně ta nesouměrnost, vadí mi podívat se na sebe do zrcadla. Ale nepřipadám si nějak zohyzděná, nebo prostě to beru tak, jak to je, že to má nějaký důvod. Někdo si nechá tetování přes celé tělo, má to pro něho důvod. Tak já prostě jsem jiná a přispěla jsem ke svému zdraví, takže tak to beru.

Odpovím, co budu moct. Samozřejmě intimní život skončil, neměla jsem na to vůbec náladu, vůbec jsem neměla chuť nějak intimně žít, připadala jsem si jako ořezané kuře a nechtěla jsem se před chlapem vůbec ukázat. Myslím si, že mu to nevadí, ale mně to prostě vadí. Říkám, prsa k ženě patří, je to výraz té ženské. A i když vám je odstraní proto, aby vás zachránili, na druhou stránku je to taky tak, jak se ta ženská cítí. A když vám vezmou takovou důležitou věc, to je, jako kdyby mně uřízli obě ruce, když to tak přeženu. Prostě nejste to vy. Stydíte se.

Bylo to pro vás náročné, jako být bez prsa?

Bylo. Psychicky náročné.

Co na tom bylo to náročné?

No, já jsem se předtím rozešla s přítelem a nedokázala jsem eventuálnímu dalšímu nebo potencionálnímu nápadníkovi říct, že nemám prso. To pro mě bylo téměř nepřekonatelné.

Byla jste míň žena?

Já určitě. I když to třeba nikdo nevěděl, ale já jsem to v sobě cítila. Dokázala jsem se bavit, smát, pak po čase samozřejmě, ale nedokázala jsem o tom mluvit. Dodneška mi to dělá problém o tom mluvit.

Změnily se nějak dlouhodobé plány, přestala jste plánovat?

Ne, já jsem nikdy žádné velké plány nedělala, ale určitě bych samozřejmě chtěla hrozně moc rodinu, chtěla bych děti. To je jedna věc. Byla to první moje otázka u paní docentky, když jsem přišla k ní poprvé. Tak to bylo: „Já bych ale chtěla děti, paní doktorko, takže mi teď, jestli mi vezmete ty vajíčka, zamrazíte mi je, tak já budu úplně nejšťastnější.“ Jenže v tu chvíli to nešlo, jelikož ta rakovina byla už v takovém stadiu, že se muselo za 5 minut už chodit na chemky. Takže to nešlo. Ale říkala mi: „Nebojte, já vám to ochráním jiným způsobem, děti mít budete, to se nemusíte bát.“ Takže v tuhletu chvíli ještě si teda řeším nějaké následky léčby, co se týče gynekologie. Ale to už není nic hrozného. Dětičky určitě strašně chci a chci rodinu, chci nějakého chlapa akčního. A chci fungovat úplně normálně.

Pan doktor měl asi rezervu na každého pacienta, takhle na ten první rozhovor. Měl nějaký čas teda vyhrazený a byl tam prostor na otázky. A od pondělí jsem pak nastoupila na chemoterapie. Takže už v ten pátek mně dali první Zoladex. A pak po měsíci jsem to měla. Měla jsem ho mít původně 2 roky, ale během těch 2 let vyšly nějak asi studie líp, že by se měl dávat 5 let. Takže mi to přesune na těch 5 let. K tomu Zoladexu. Trošku v tom skáču, ale týká se to Zoladexu. Po 2 a půl letech jsem za panem doktorem přišla, že s partnerem chceme mít miminko a jestli by teda nestačily 3 roky. Pan doktor ani nehnul brvou, a že jo, může.

Problémy byly pak v těhotenství, kdy to ozařované prso nereagovalo, reagovalo jenom to zdravé prso. Normálně je o 2 čísla menší to operované – a teďka bylo dokonce o. Váží zhruba půl kila, to operované, a toto bylo kilo a půl asi. Tak asi o kilo těžší. Jak bylo nalité v tom těhotenství, tak to bylo docela náročné na záda. A tak to byl akorát problém. Jinak to není vůbec poznat a vlastně nemusím nosit ani žádnou epitézu, nic.

A 2013, vlastně po 7 letech, jsme se dali zase do kupy. Já jsem říkala: „No, já se musím pana doktora zeptat předem.“ Tak už vlastně asi po 3 měsících, co jsme byli znova spolu, jsem po něm chtěla, jestli teda chceme děti, nebo jak. Že to potřebuju na tohle vědět. Jestli to mám ukončovat. Protože to může trvat dlouho. Tam se neví, jak dlouho bude trvat obnovení cyklu, menstruačního, a tohle všechno. A samozřejmě, když není menstruační cyklus, tak nemůže být ani dítě. Tam neví člověk ani, jak dopředu by měl přemýšlet. Takže jsem se ho docela brzo ptala, jako to vidí, jestli se mám na to vůbec ptát a tohle. A on, že jo, tak ať se zeptám. Že chceme děti. Takže v říjnu 2013 byl ukončený Zoladex a pak jsem čekala, co se teda bude dít. A celkem rychle, říkám, protože třeba znám právě přes tu konferenci dívku ze zahraničí, která když jsem jí právě na té konferenci potkala, tak už měla 8 měsíců po vysazení Zoladexu. Myslím, že byla dokonce mladší možná než já. A ještě pořád nedostala menstruaci. Takže jsem nevěděla, co mám čekat. Ale já jsem teda asi 2 a půl měsíce po vysazení Zoladexu dostala první menstruaci. Pak jsem 2krát ještě vynechala a pak už se mi rozjela pravidelně menstruace. Tak pravidelně, že tak jsem ji v životě neměla předtím. To bylo zajímavé. A tak pak jsem si říkala, protože jsem byla jakoby v přechodu, což je náročné na vápník v kostech. Sám o sobě ten přechod. A těhotenství taky, dalo by se říct, je taky náročné na vápník v kostech. Takže jsem se brala tak, aby mělo tělo čas trošku obnovit vápník před tím těhotenstvím. Tak jsem si říkala, až začne fungovat menstruace pravidelně, počkám ještě půl roku.

To jsem nevydržela – opět – půl rok, už jsme se asi moc těšili. My jsme měli v květnu 2014 svatbu a syn byl počatý asi v srpnu 2014, narodil se v květnu 2015. Takže vlastně 5 let po diagnóze už jsem měla dítě. Dalo by se říct – otěhotněla jsem 4 roky po diagnóze. 4 roky po diagnóze jsem už otěhotněla. On pan onkolog, když jsem se ho ptala, tak z hlediska jakékoliv léčby to bylo jedno, nebo tam bylo nějaké minimum. Ale největší část od poslední chemoterapie, že si mám tak jako tak počítat. Že ta chemoterapie by mohla mít největší vliv, že by to chtělo největší odstup. A myslím, že kolik on mi říkal – myslím, že 3 roky od poslední chemoterapie, že si mám jakoby počítat, že bych měla mít jakoby odstup. Ale on každý onkolog, co jsem zjistila, tak asi říká jinak. A mně to přišlo celkem rozumné, co říkal ten můj. Že prostě od chemoterapie, ostatní léčbu že vůbec nemusím počítat. Že největší odstup je potřeba od té chemoterapie. A to jsou ty 3 roky.

A jaké bylo plánování rodiny po téhle nemoci?

My jsme to tak nějak spíš uzavřeli, že už další dítě mít nebudeme. Nebo ne že by nám to bylo výslovně řečeno, ale tak, já nevím, jestli jsem viděla nějaké příspěvky někde nebo jsem o tom něco četla, že to není úplně vhodná věc. Jenomže samozřejmě já jsem nikdy moc informací nečetla, co to vlastně jsem měla za karcinom a podobně. Nikdy jsem se o to moc nezajímala. Tak jsem pak jako – i díky Belliskám – zjistila, že je víc druhů karcinomů, jsou i ty hormonální, i ty nehormonální, a podobně. A čirou náhodou jsme se díky Belliskám dostali i s mým přítelem v létě k videu, kde jeden profesor zmiňoval právě těhotenství po chemoterapii, vlastně po téhleté léčbě, po rakovině prsu. A říkal, že mu to přijde naprosto v pohodě. A aniž bychom se teda někoho ptali, tak jsme se pro to takhle rozhodli, že není na co čekat. Což se úplně nesetkalo s pozitivní odezvou u mých lékařů, potom následně samozřejmě. Ale dneska oni zase říkají, že už vlastně to těhotenství mně jenom prospívá a že je to všechno v pořádku. Takže ze začátku opravdu. Jsem se po první dceři zbavila všech věcí, uzavřela jsem to a smířila jsem se s myšlenkou, že druhé děcko mít nebudeme. Říkala sem: „Zaplať pánbů, že máme jedno.“ Opravdu jsem byla tak nějak hodně ráda, že máme alespoň jedno dítě, protože kolem sebe, když mám ty mladé holky, které onemocněly karcinomem prsu a jsou bezdětné a neví, jestli to děcko budou mít, tak to je fakt průšvih. Takže já jsem si tak nějak srovnala ty hodnoty, řekla jsem si, že to není pro mě zas tak důležité. Důležité je to, že vlastně jsem přežila a podobně. A to, že se to stalo, tak jak tak se to stalo, takže teda to druhé dítě mít budeme. Jsme samozřejmě za to strašně rádi.

Co teda říkali ti tvoji lékaři, ten onkolog?

Na to otěhotnění? No, bylo to hodně drsné. Bylo to něco ve smyslu, ať si uvědomím, že to dítě taky musím vychovat. Jestli mně dávala najevo, že bych měla zemřít po porodu, nevím. Já jsem to víceméně jedním uchem pouštěla dovnitř, druhým ven, protože jsem říkala: „Jsem si jistá, že to prostě bude dobré.“ A hlavně psychicky člověk přestane. I když fakt já jsem to nikdy tolik neřešila, tu nemoc, že bych se v tom nějak babrala a bála se jít na kontroly. Já jsem v podstatě pak už do té nemocnice chodila s tím pocitem, že si tam jako odpočinu. Vždycky jsem vzala knížku, nemusela jsem pracovat, a tak nějak jsem si udělala svůj den. Vlastně každý týden, když sem chodila na ty chemoterapie. A nějak jsem tam fakt cítila, že nabírám energii a že ji dávám i těm druhým lidem, protože tam většinou jsou starší lidi. Teďka oni když vidí, že tam prostě běžím do schodů nebo prostě že něco, tak mně to přišlo, že oni úplně jako fakt mně dodávali nějak – ta nemocnice mně dodávala celkově energii. Nevím proč. A abych se vrátila k tomu, takže ona mě tak trošku jako nepodpořila v tomhletom. A říkala jsem si, že ale. Nebo snažila jsem se jí vysvětlit, že psychicky jsem na tom teďka mnohem líp, protože najednou nežiju s tou nemocí, nemoc jde úplně stranou. Protože když si uvědomím, že před dvěma roky – to budou přesně dva roky, když jsem se dozvěděla, že jsem nemocná, to bylo fakt přesně před dvěma roky, v tom říjnu teďka –, tak já jsem jí říkala: „Tak, a já teďka prostě si uvědomuju svůj nový život, rozumíte, to je strašně důležité.“ To je pro toho člověka úplně obrat o tisíc procent. A ona tomu rozuměla, ale i přesto mně říkala veškeré v podstatě ty negativní věci. Jako že i metastazované pacientky chtějí otěhotnět. Já říkám: „Ale já nejsem metastazovaná, já jsem zdravá.“ Toho bylo fakt celkem dost, já už si to všechno nepamatuju. Takže nebylo to úplně příjemné na začátku, ale vzhledem k tomu, že jsem měla podporu z Aliance a od jednoho profesora z Prahy jsem měla výborný názor na to – nebo docenta –, tak jsem věděla, že to zvládnu. A on mně řekl: „Budete za exota všude, to je úplně jasné, ale nenechte se a prostě dělejte si, je to vaše rozhodnutí.“ A přesně to, co mně tenkrát řekla ta psycholožka, když jsem se rozhodovala, jestli chemo, pokračovat, nebo nepokračovat, tak jsem si teďka prostě řekla: že je to moje rozhodnutí, nikdo nebude tady rozhodovat o mém životě. A jestli otázky, že půjdu na přerušení těhotenství, tak takového člověka, s ním nechci mít nic společného, když prostě není schopný akceptovat moje rozhodnutí. A musím říct, že mě schůzka s tou onkoložkou, jsme se vlastně speciálně scházeli kvůli tomuhle problému, tak jsem si říkala, jestli se takhle ke mně bude dál chovat, tak prostě od ní odcházím. A přišla jsem tam na pravidelnou kontrolu, a byla úplně v pohodě. Nevím, jestli to bylo už takové to nastavení toho mého já, že jsem tam šla už s tou jistotou, že prostě jako co… Tak když tak jí řeknu, že už k ní chodit nebudu, a ona najednou úplně mi tak: „Jak se cítíte? Je to všechno v pořádku? Daří se vám dobře? Jo, výborně, výsledky jsou skvělé.“ Prostě všechno najednou úplně v pohodě. Takže se to všechno obrátilo, už to nikdo neřeší. Pohoda.

Já jsem to zjistila, když jsem byla na konci šestého měsíce těhotná, v dubnu roku 2014. Prostě ráno jsem ležela na posteli, poškrábala jsem se zespoda na prsu a měla jsem tam bulku. Takže jsem si myslela: jo dobré, to může být něco s tím těhotenství spojené. Ale i přesto jsem šla v pondělí ke gynekologovi, který teda ač nevěděl, neměl s tím zkušenost, tak mě hned poslal – ten samý den – na mamograf. A tam doktorka mi udělala hned ten den, že se jí to nezdálo, biopsii. S tím, že by měly být někdy ve čtvrtek – za tři dny – výsledky. A volali opravdu ve čtvrtek, že se mám dostavit, a oznámili mi teda, že mám pozitivní nález, že mám karcinom prsu, a hned mi domluvili schůzku s onkologem, kam jsem byla hned odeslaná po víkendu. A za 3 dny už jsem dostala první chemoterapii. V těhotenství. Samozřejmě jsem se bála, že když jsem těhotná, aby to miminku neublížilo a tohle. Ale dneska už je ta léčba tak daleko, že těhotenství proběhlo úplně v pořádku. Já jsem během těhotenství dostala 3 chemoterapie a pak proběhl normální přirozený porod a 10 dní po porodu jsem nastoupila na další cyklus chemoterapie a dostala jsem jich ještě 5.

Jaké to bylo, rozhodnout se pro tuhletu operaci v docela mladém věku?

Pro mě tím, že jsem stihla mít 2 děti, tak z tohoto hlediska jako dobré. Jsem na tom brala to pozitivní, že aspoň nebudeme muset řešit antikoncepci, třetí dítě samozřejmě jsme nechtěli. V dnešní době už by to byl takový trošku jako hazard s penězi. Ale spíš je třeba takový těžký ten psychický pocit, že co kdybych si to někdy rozmyslela a chtěla bych to třetí dítě. Právě jsem ještě mladá a bylo mi vlastně v té době necelých 27 – 26 a kousek. A tak jsem si říkala: „No, zatímco jiní teprve třeba dodělávají školy a takhle a za 10 let budou mít první dítě, tak já půjdu do přechodu. A za 10 let oni budou mít první dítě a já už budu 10 let v přechodu.“ A furt jsem se tak jako srovnávala. Jsem si říkala: „Ale tak nebudu se prostě srovnávat, holt to budu takhle mít.“ A přešla jsem teda od těch myšlenek. Ale spíš asi bylo na tom nejtěžší to, že na JIPce jsem pak ležela třeba s ženskými, co byly po císařském řezu, které byly na tu JIPku na ten den převezeny, a teď jim tam vozily ta miminka na kojení. Takže vlastně člověk tam ležel v jedné místnosti s někým, komu tam přivezou miminko, a věděl, že on už to miminko si nikdy nepochová. Tak to bylo takové divné. Jsem si říkala, že by to asi mohlo být trošku oddělené. Zvlášť to, kde se něco bere, a zvlášť, kde se něco dává.