Věděl to už manžel, protože ten se mnou byl v čekárně. A pak jsem to volala mámě. Moji rodiče věděli, že se něco děje, že vlastně jsem byla na nějaké biopsii a že si jdu pro výsledky. Ale štval mě už takový ten jejich přístup „To nic nebude, to bude dobré“. A tím pádem jsem si říkala: „Vlastně, a co když ne? Co když to dobré nebude, že jo.“ Tak to vím, že jsem mámě tehdy volala a říkala jsem: „No, já fakt mam rakovinu. Vy si tady myslíte, že ne, ale já ji fakt mám.“ Takhle to bylo, což je jako fakt divné, ale bylo to tak.

Původně jsem to neplánovala. Původně jsem si říkala, až když se to potvrdí, že to řeknu blízkým, protože přece jenom ségra i taťka můj tak přišli o manželku a maminku taky. Tak jsem říkala: „No, to jim nemůžu říct, že to mám taky.“ To je vlastně hlavní důvod, proč jsem brečela na té dovolené v té čekárně. Že jako jak já jim to řeknu, jo. Prostě, první představa je přece jenom, i když to nebylo oficiálně potvrzené ještě. Tak jsem to vzala za potvrzené asi nějakým způsobem. A opravdu jsem plakala jenom tam a pak už to potvrzování mě vůbec netrápilo, už jsem s tím byla asi smířená. Ten proces smíření byl hrozně rychlý, jenom v té čekárně na dovolené. Říkala jsem si: „No, a teďka jsem z toho hrozně nešťastná, že oni už přišli o tu mámu. A měli by přijít ještě o mě.“ Přišlo mně to hrozně nespravedlivé. A v tu chvilku to bylo to, co jsem tam obrečela. Vlastně ani mně to nepřišlo, že já tady nebudu, to mě nikdy netrápilo. Vždycky mě trápilo, že když já tady nebudu, tak hlavně pro ty ostatní. Takže jsem se rozhodla, že jim to neřeknu, dokud to nebude potvrzené.

Bála jsem se to říct mamince. Teda musím říct, že maminka je vystrašená, jak nás nemá u sebe. Přestala mít kontrolu nad naším životem v podstatě a má strach z toho, co s námi bude. Takže jsem se bála říct to mamince. Dozvěděla se to v podstatě až ve chvíli, kdy nebylo zbytí, což bylo ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že budu mít chemoterapii. Říkala jsem si: „To, že jsem plešatá, už opravdu nepřehlídne.“ Paradoxní bylo, že tenkrát přijeli na pohřeb tchána, moje maminka s tatínkem, a já jsem měla pár dní po operaci. Bolela mě ruka z toho, že jsem nějak měla tu sentinelovou uzlinu pryč. Moje maminka mě za tu ruku držela, a já jsem jí nemohla říct, ať mě za ni nedrží, že mě to prostě bolí, že to mam celé tak nějak jako namožené, protože jsem neměla z čeho to mít namožené. Takže tenkrát to bylo takové jedno velké divadýlko v podstatě, aby teda něco nezjistili, protože jsem si myslela, že jim to nebudu muset nějak extra říkat. A dozvěděli se to vlastně nějaký měsíc, cirka měsíc a půl poté, co už jsem byla odoperovaná, tak se dozvěděli, že jsem měla rakovinu. Prezentovali jsme to tím stylem, že rakovina tady byla, ale už je po operaci, už je pryč, a teď snižujeme riziko toho, že se to vrátí.

Byl někdo u toho s vámi, když vám to znova říkali?

Já takové věci radši chci dělat sama. Samozřejmě, když jsem to řekla doma, tak nikdo tomu nevěřil. Nemohla jsem to říci ani svojí mamince, protože ta by začala tolik brečet. Jak jsem byla v nemocnici právě po té operaci prsu, ona říkala: „Co ti vůbec je?“ Já povídám: „Ale nic, něco mám na ruce.“ Já jsem jí to nemohla říci, protože ona by byla hysterická a mě by to ještě víc zdeprimovalo. Neřekla jsem to a nechtěla jsem se ani svěřovat. Nevěřila tomu ani sestra. Nikdo nechtěl věřit, protože si mysleli, že jsem vyléčená, že jsem z toho, byla jsem pohodová, všechno. A najednou buch – a zas taková.

Maminka, maminka když se to dozvěděla – to už jsem byla teda v léčbě –, tak byla z toho hrozně špatná. Samozřejmě mi nadala, proč jsem jí neřekla, když jsem byla na operaci, ale já jsem ji nechtěla zatěžovat. Nadala mi v dobrým, protože byla hrozně ohleduplná, měla jsem hrozně hodnou, milující maminku. Prostě najednou jsem byla to dítě, které je i v tomhle věku nutné opečovávat, a já jsem vždycky říkala, když maminka byla nemocná: „Mami, ty tady musíš být, protože kdo mě bude takhle dochovávat, takhle by to nešlo.“ Takže maminky, zlaté maminky, takové ty správné maminky prostě jsou maminkami vždycky, a najednou má před sebou nemocné, bolavé dítě, tak co to s takovou maminkou může udělat.

.

No, tak jakože nejhorší to bylo asi říct rodičům, mám takový pocit, v ten okamžik. Takže tam jsem došla takovým stylem, že jsem na ně byla skoro, mám pocit až taková ošklivá jako. Ne, no ošklivá, jakože jsem jim to řekla a hned vzápětí jsem jim řekla, ať se neopovažují brečet, jo. Tak jak jsem řekla manželovi, že prostě brečet tady budu já a oni mě budou utěšovat, jo. Takže jsem jim trošku vzala možná vítr z plachet. Samozřejmě asi, když jsem odešla, tak to asi trošku s nimi zamávalo. I když mám pocit, že možná s nimi ještě víc zamávalo, když jsem tam přišla poprvé bez vlasů. Když maminka je taková, ta to unese, ale tatínek, i když se zdá takový jako tvrďák, tak vždycky jsem jeho holčička, že jo. A teďka mě uviděl bez těch vlasů, tak chudák jako že šel pryč. Nemohl to vydýchat, ale jako dobré. Zakázala jsem jim takové to ptaní: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To jsem zakázala tak všeobecně. Myslím, že to moc lidí nemá rádo, když přijdete a teďka všichni: „A jak ti je? A bolí tě něco?“ To, myslím si, že je spíš lepší se s tím člověkem prostě bavit normálně, pokud se chcete teda na něco zeptat, tak se zeptejte, ale nijak to zbytečně neprožívat. Říkám, ty rodiče byli asi, asi nejhorší, mám takový pocit, jo. Samozřejmě jsem to volala manželovi, tak jako nevím, jak se pak tvářil, po telefonu se to možná někdy říká líp než osobně, ale ti rodiče to asi vždycky hůř nesou, že jo.

Samozřejmě ty začátky byly takové, jakoby ta slovní podpora: „Neboj, bude to dobré.“ A to vám řekne každý, nikdo vám neřekne: „Zítra umřeš.“ Ale jako teď je to hlavně o těch dětech. Že opravdu nám prostě pomáhají s těmi dětmi. Že se mně holky třeba nabídnou: „My ti přijdeme domů poklidit.“ Když mně třeba nebylo dobře. Teď ne, teď už je to v pohodě, ale v létě – tchyně přijde, umyje okna. Taková ta pomoc spíš, aby nějak nám to nezasáhlo chod domácnosti. Aby to prostě všechno bylo tak, jak to bylo předtím. Když jsem třeba unavená, tak si vezmou holky na spaní. Abych se vyspala, abych k nim nemusela vstávat. Nebo abychom si udělali spolu hezký večer s manželem, že si fakt povykládáme, posedíme, že máme klid. Jako taková pomoc, no. Nakoupí mi třeba v krajském městě, abych já nemusela nikde jezdit na nákupy. Myslím si, že se starají ještě víc, než je třeba. Já bych to i sama zvládla, ale když mně tu pomoc nabízí. Pořád jsem to nechtěla, nechtěla, nechtěla, a pak jsem si říkala: „Proč ne, no.“ Oni budou sami rádi, když nám pomůžou nebo pro nás něco udělají. Ale hodně teda ty děti, no. Ty chemoterapie teďka i po tom týdnu, to je prostě i o tom hlídání. Že se pořád musí někdo shánět, kdo vyzvedne ze školky, kdo pohlídá doma tu maličkou. Teď ona taky s ledaským nechce být, protože není zvyklá.

Já si myslím, že nejvíc to vnímá můj tatínek, jelikož si to prožil se svojí maminkou, on s ní i na ty kontroly a na ty chemoterapie jezdil, takže to prostředí nemocnice prostě nedává úplně nejvíc z celé rodiny. Čeká na nás v parku, zahřívá auto, aby nám tam pak nebyla zima, ale prostě do nemocnice jde na chvilku, pak to už nedává. Takže ten to vnímá nejvíc. Mamča, ta je mi oporou u všeho, ta u mě stojí celou dobu, i co se týkalo chemošky, anebo jenom kontroly. Jezdí tam se mnou. Ale ani radši nechci vědět, co u nás doma probíhalo v době mé léčby a mých chemošek. To pro ně muselo být strašně náročné.

Sestra, ta se samozřejmě – protože já jsem nejmladší – taky vyděsila, ale když mě slyšeli, ten můj optimismus, tak myslím si, že jsem je uklidnila. U sestry jsem byla hned to léto, ona bydlí v jižních Čechách, je tam krásná příroda, tak jsem u ní byla. Já k ní jezdím každý rok. A tak to brali, no, připravovali se, jestli nebudu muset mít nějakou dietu, nebo jak to bude a co. A tak když mě viděli, tak to prostě taky tak vzali. Stalo se, stalo se. Taky švagr byl bezvadný, protože to ještě občas jsem si ráda tu epitézu odkládala, bylo to dost brzy, a říkám mu: „Nebude ti vadit, když tu nebudu s ní chodit?“ A on mi řekl: „Proboha tě prosím, stačí, co tě postihlo, a ještě si budeme dělat s tímhletím starosti.“ Takže byl taky takový. Jako všichni se mnou cítili a bylo to fajn.

Takže se to řešilo. Muselo se to říct celé rodině, aby se když tak podělili o hlídání malé a takové věci. Bylo léto, jely dovolené, tak se to muselo logisticky. Ono se jako řekne, že je člověk nemocný, že si tady lehne a všichni se o mě starejte. Ale ono to tak vůbec není. Ono vůbec, chod té rodiny a domácnosti a dětí udržet v nějakém normálním módu je mnohem těžší, protože ten člověk na x dní vypadává furt. Ač sedíš celý den na chemoterapii anebo jsi pak dva dny úplně mrtvá. A ty děti pořád chtějí třikrát denně najíst, nebo pětkrát. A složenky pořád chodí domů. A, já nevím, pračka se taky musí naplnit, zapnout, vyskládat.

Pak šlo o to, jak to říct bráchovi, to jsme tam taky šli prostě jeden den odpoledne. Jsme si nejdřív se švagrovou řekli: „Budete doma?“ „Jo, budeme.“ Tak jsme přišli a já říkám: „Musím vám něco říct.“ A bráchova první reakce byla: „Ty jsi těhotná, že?“ Já říkám: „No, nejsem.“ Tak jsem to řekla, a můj brácha je takový taky introvert trochu, takže to nedával prvně najevo, ale viděla jsem, jak ho to strašně sebralo. Takže bylo to takové i pro ně náročné se s tím smířit, když jsem to řekla, protože jsem ještě nevěděla genetiku. Řekla jsem, že půjdu na genetické vyšetření, že vlastně i pro ně to může být riziko. A můj brácha řekl: „Ne, to nemůže být. Já přece nemůžu mít rakovinu prsu.“ Já mu ale řekla: „Zaprvé, můžeš mít, ale není tam jenom rakovina prsu, jsou to i další následné nemoci.“ Jako třeba slinivka a tady tohle. Takže to teda jsem mu musela trošku jinak vysvětlit, že se to týká i jeho, trošku více než jenom tak, že jsem já nemocná. Tak jsem byla ráda, že genetika pak dopadla dobře. Že vlastně tam žádné pro ně velké riziko není.

Já osobně si myslím, že pro mého muže a pro rodinu mého muže jsem se změnila tak, že se mnou nechtěli dál žít, prostě nechtěli už dál tohle jako kdyby zažívat. Takhle si to vysvětluju, nedokážu si vysvětlit to, co se pak stalo. Že prostě nechtějí ten stres, který pramení z každé další kontroly. Jakoby já jsem takhle nikdy neuvažovala, ale třeba někdo mi řekl, že vlastně mám vždycky život jenom na půl roku, než bude další kontrola, a pak nevím, co bude, a že prostě oni během léčby určitě dělali maximum, co mohli, ale pak dál už nechtěli. A myslím si, že si asi mysleli, že se to přenese i na mé 2 děti a že je to pro ně škodlivé, to takhle jako mít v životě. A takže teďka vlastně, co jsem rozvedená, tak oni se mnou přestali komunikovat a vůbec se nestarají, jak mi je, jestli mi něco je, jestli něco nepotřebuju, vůbec. A i ten můj odchod udělali tak, že vlastně já ani nechci s nimi o tom už nikdy mluvit, ani dát najevo, že mi něco chybí, že něco potřebuju nebo že mě něco trápí. Tak to byla jako kdyby zásadní ráda a myslím si, že ti mí přátele, co jsem měla předtím, tak mi zůstali.

Říkám jim: „Ne že budete blbě koukat na tu paní, nemá vlasy.“ „Proč nemá vlasy?“ „No, protože je nemocná jako já, už akorát má tu léčbu.“ A tak jsem se jim to snažila vysvětlit, dcera je taková, že vždycky od malička poslouchá, poslouchá, poslouchá, vezme si z toho své a pak teprve reaguje. Syn je asi po mně takový, že neustále všechno komentuje a chce to vysvětlit okamžitě. A seděli jsme na té chodbě a říkám jim, že musím taky podstoupit takovou léčbu. Vlastně se mi to hodilo, že tam se mnou ležela ta paní, která neměla ty vlasy. Takže jsem začala povídat o tom, že taky musím podstoupit tu léčbu, že taky nebudu mít vlasy, ale že to určitě zvládneme. A syn, v těch devíti letech, se na mě koukl a říká mi: „Mami, ale já tě nechci bez vlasů.“ Manžel seděl, byl ticho, dcera taky a teď jsem si říkala: „No, tak co, já tady nebudu nic okecávat.“ Vždycky jsme jednali s nimi na rovinu, vždycky jsem jim říkala, co budu dělat. „No, ale když se nebudu léčit a nebudu teda plešatá a nebudu bojovat, tak umřu.“ Takže bylo ticho a asi za 2 minuty se na mě koukl a říká mi: „Tak já to nějak vydržím, když to teda přežiješ.“ Tak jo. Šli jsme do toho pokoje, furt pozoroval tu paní a pak mi říká: „A tak to bude snad dobré, mami.“ Což jsme jako dlouho zkousávali, ale strašně mi to ukazovalo, jak ty děti to přijímaly, to celý, to, co se začalo dít. Začala jsem jim pak doma, když jsem přijela po té druhé operaci, začala jsem jim teda vysvětlovat, co mi je, že to ta rakovina je a že musím bojovat. Začali oba plakat, vzpomněli si na svoji prababičku. Takže jsem jim vysvětlila, že babička měla úplně jiný druh rakoviny, a prostě jsem jim to, myslím si, že dobře vysvětlila, že to pobrali a řekli: „Ano maminko, my to zvládneme, budeme tady spolu a zvládneme to.“

Přemýšlela jsem, to prvotní úplně bylo, jak to řeknu dětem, protože prostě co by si beze mě počaly. Dceři jsem to řekla hned, protože ta je velká. Myslím si, že ona odešla do svého pokoje, kde asi teda pustila nějakou slzu, ale za chvíli tady na mě vykoukla a říká: „Mami, to bude dobré, koukala jsem na internet, ty máš to a to, to bude dobré.“ Ale u syna jsem přemýšlela asi týden, jak mu to říct, a řešila jsem, jestli mu to říct, nebo tajit. Říkám si: „Chemoterapie mít nebudu, tak plešatá nebudu, to zazdím prostě.“ Ale přišla jsem na to, že nemá smysl dětem lhát, že by to stejně poznaly, takže jsem taky šla s pravdou ven, a ten to nesl hodně špatně. Mně bylo líto, jak on je z toho špatný, než spíš jako nějaká moje sebelítost. Udělali jsme si takový hezký večer s oběma, filmový večer, spoustu dobrot, to je nejlepší, leželi jsme tady u nás v posteli, a tak jsme si o tom povyprávěli, že mám nádor – tak nádor, rakovina. „Ty umřeš?“ „Ne, neumřu, já ne.“ No, a tak jsem mu to vysvětlila, že nemám tak ošklivý nádor, abych umírala, a že to všechno společně zvládneme, že mi bude muset pomáhat, a že když budeme spolu, tak všechno bude v pohodě.

Ten starší syn, tomu bylo přes 20, tak on je takový introvert, ten třeba ani o tom, když jsem se s jeho otcem rozváděla a takové, nikdy o tom nemluvil nebo se nevyptával a tak. Ten je takový pořád, je strašně obětavý a pro rodinu. Nemluví o tom tolik, takže ten jenom řekl: „Matko (tenkrát mi říkal matko, dneska mi říká maminko nebo mamko a všelijak, ale v pubertě mi tak říkal), matko, to bude dobré.“ A to, co vlastně prožíval v sobě, tak to nikdy nedává najevo. A ten druhý, ten byl malý poměrně ještě, tak ten to spíš asi probíral ve škole se spolužáky, protože pak přišel s tím, že teda ta maminka to má taky a tak. Každý nějak tak po svém, no.

Já jsem si myslela, že dvouleté dítě to nemůže nijak vnímat, když se o tom před ním bavit nebudeme. A v podstatě řeknete si: „Ježišmarja, dvouleté dítě, co mu budu vykládat.“ Ale s odstupem času, hlavně teďka, jednak samozřejmě ona má strach, co přijde s druhým dítětem, to je normální, ale se mě samozřejmě i ptá, z čeho budu to miminko krmit. Začala mít obrovský strach z lékařů. Když jsem se jí nedávno zeptala: „A proč ten strach jakoby máš? Nebo proč vůbec?“ (Protože ona naštěstí teda není nemocná, my vůbec nechodíme k doktorovi, kromě zubaře. A u zubaře, to je fakt hodně náročné ji tam dostat a vysvětlit jí, že jí opravdu nic neprovedou, že jí nevypíchnou oči, jak si pořád myslí, jako že jí provrtá oči zubařka vrtačkou a podobně. Má úplně šílené věci.) Tak ona mi fakt jako řekla: „Mami, to je prostě kvůli tomu, že oni ti ublížili.“ A já říkám: „Mně ale neublížili, oni mi pomohli. Oni mně zachránili život.“ Ale ona, i když jí je teďka 4 a půl, tak pořád nechápe slovo smrt. Já jí to nevysvětlím. Zrovna včera jsme se o tom bavili spolu, protože mi říká: „Mami, ty máš pořád tak krátké vlasy.“ A já říkám: „A ty si pamatuješ, že jsem měla dlouhé?“ A ona mi řekne: „Jo, ty jsi měla hodně dlouhé vlasy.“ A já říkám: „Pamatuješ se na období, kdy jsem neměla žádné?“ „Ne.“ A já říkám: „Aha, takže ty si pamatuješ na období, kdy jsem měla dlouhé, a teďka.“ A prostě to bere všechno jako špatně. Že to bylo špatné. Proto ani třeba nechce chodit ke kadeřnici, bojí se, že ji ostříhá. Spoustu věcí je, že si říkám: „Ty jo, ona má v sobě takové bloky.“ A snažíme se pořád jí vysvětlovat, že ti lékaři nám pomáhají, že to je prostě pro dobro všeho. Jako je to hodně těžké. Muselo to pro ni být hodně těžké.

Pak jsem byla i sama na sebe naštvaná a pak i na ně. „Vy za mnou ani nepřijdete, vy mně ani pusu nedáte. Já jsem vám úplně ukradená.“ Tak jsem občas projevovala takový jako kdyby vztek. Říkám: „Tak to teda ne.“ A pak jsem si uvědomila: „Aha, ale já zavírám vlastně dveře.“ Takže jsme se domluvili, že když budou dveře otevřené, tak to znamená, že kdykoliv můžou přijít. Protože oni taky neuměli pracovat s tou informací. Oni taky žili v domnění: „Aha, maminka odpočívá, tak ji necháme. Nebudeme ji otravovat.“ Byli zvyklí, že za mnou chodili pořád, a najednou to bylo pro ně něco jiného, ale krásně to respektovali, snažili se to dodržovat. A na jednu stranu mně to strašně vadilo, pobuřovalo, že prostě nemám to objetí, nemám to švitoření jejich, ty diskuse a ty rozhovory. Tak jsme se pak domluvili, že budou dveře otevřené, když se budu cítit, a to bude znamenat, že kdykoliv za mnou můžou přijít, a že když půjdou ráno do školy, tak přijdou, dají mi tu pusu. Když přijdou, i kdybych spala, tak můžou tam kdykoliv za mnou přijít. A pak ten pocit najednou zmizel. Najednou se to vrátilo jako kdyby a dětem, si myslím, že už to přijde úplně normální.

Myslím si, že dobře. Nevím, co z toho tak vybrat. Jako byly různé takové situace, které si pamatuju. Jednou ve škole měli nakreslit maminku a on se zeptal učitelky, jestli mě má nakreslit – tehdy jsem neměla vlasy – s vlasy, nebo bez, a ta učitelka řekla: „Hezké vlásky uděláme mamince, dlouhé.“ To nevím, jak dopadlo, on asi nakreslil poslušně, co řekla. A pak jsem taky zachytila jednou v zahraničí, když jsme byli, tak tam četl jeden tatínek dětem knížku, která je o tom, že babička v té rodině onemocní rakovinou a na konci té knížky umře. A syn taky chodil tam, jak to spolu poslouchali, a pak nějak jsem slyšela, že řekl tomu druhému chlapečkovi, že já mám taky rakovinu, ale že jsem se na to léčila, že je to dobré. A ten druhý chlapeček se ho po svém ptal, že on by byl hrozně smutný, kdyby jeho mamka měla rakovinu. A syn říkal, že on taky z toho byl smutný, a tak o tom tak jako mluvili normálně. Ten tatínek mně pak říkal, že vlastně si nebyl jistý, jestli syn ví přesně tu diagnózu. Ale tak to byl takový moment, oni si tak chlapečci o tom popovídali, že takhle to je, To mně se zdálo docela dobré, normální. Snažím se, když o tom mluvím třeba s někým a syn u toho je, tak samo sebou se to tomu přizpůsobuje, ale nevyhýbám se tomu, aby to nebylo jako něco, o čem se nemluví, co se nahlas neřekne. To ne.

Třeba syn bydlel samostatně tam, kde já jsem prodělávala tu léčbu, takže on vždycky ve středu odpoledne mě vyzvedl a vlastně strávili jsme spolu každou středu. Do večera a tak nějak. A pak mě vrátil zpátky do nemocnice.

Si vás takhle půjčil, jo?

Si mě vypůjčoval, no.

To vždycky vymyslel, co budeme dělat. Jednou jsme šli koupit trámy, protože on pracoval, myslím, na baráčku, tak jsme šli koupit trámy. Jednou jsme šli koupit trubky anebo nějaké obklady a pořád něco. Takže to odpoledne jsme vždycky. Já jsem tam seděla, on mi říkal: ,,Tak teď budu, mami, dělat s tímhle tohle.“ A takové věci. A tak to bylo taky fajn, že prostě člověk přijde na jiné myšlenky.

A zajímavé je, ten vnouček, on je mazlivka, takový ten, co se rád přitulí, a tak říkal: „Babičko, to já už se k tobě nebudu moct mazlit, viď?“ Jsem říkala: „Ale můžeš, můžeš. Podívej se, já budu mít novou, umělou.“ No, chtěl to vidět. Tak jsem mu to ukázala a on řekl: „Ale měkký je to stejně.“ Takže se zase tulil. A jednou mě teda dostal. My jsme si spolu hodně hrávali na zahradě a tak, podle těch různých seriálů v televizi – já nevěděla, o co jde, ale vždycky jsem byla nějaká osoba z toho jeho seriálu –, a jednou jsme byli nějací Gormiti a měli jsme lézt po stromě.

Byla to taková jablůňka, malá, a takhle jako rozdělená, on ji sice. No, vylezla bych na to, ale bála jsem se, že ji rozlomím. Tak jsem říkala: „No, tohle já nemůžu, podívej se, já už jsem stará, já už prostě nemůžu lézt po stromech.“ A on si dal ručičky v bok – to byla asi první třída – a povídá mi: „Babi, ty že to nedokážeš? Ty, která jsi tak bojovala s tou rakovinou?“ No, tak to mě dostal, že si dělal takovéhle starosti, a asi to musel slyšet od rodičů, že jo. Takže mě potěšil, že mě ocenil. Tak to byl takový zážitek.

Já mám dodneška v paměti větu, kdy té mojí dceři bylo teda 3 a půl roku, když jsem zahajovala léčbu, a ona hrdě chodila po bytě a říká: „Až budu velká, tak taky nebudu mít vlasy jako maminka.“ Tak to jsem teda plakala, to jsem brečela, ale ona to řekla s takovou tou dětskou krásnou naivitou: „Tak taky nebudu mít vlasy.“ A pohodila tím svým chmýříčkem, co měla na hlavě. Jo, mluvíme o tom, teď už jo, když chtějí samozřejmě. A vědí o tom, ví, že to tak je. Třeba moje dcera teď zjistila, že mám implantát, předevčírem úplně náhodou, a říká: „Mamko, a kde ty jsi k tomu, prosím tě, přišla?“ Jo, tak to bylo takové. Já říkám: „Ale Haničko, ty to nevíš?“ Víte co, nikdy jsem jim, když byli menší – ty operace jsem měla před 5, před 7 lety –, nevykládala, co se tam přesně bude dít. Obecně jsme si řekli, že jdu někam, kde se bude něco řešit, tak jsem to vždycky nějak zaobalila, a teď jim říkám: „Víš, tak to jsem byla u toho plastika, protože mi něco našli na ultrazvuku a teď chtěli ještě, ať to teda vidí plastik, ať vědí, jestli mají vyměnit implantát, nebo ne.“ A ona mi říká: „Kde ty jsi vzala implantát, prosím tě, ty máš umělá prsa?“ Říkám: „No, jedno.“ „Jak to, že to nevím?“ „No, tak už to víš.“ Většinou teda říká: „Mamko, nemluv o tom, já o tom mluvit nechci.“ Vzhledem k 15 letům je to přiměřené, že jo, ale když potřebuje vědět, tak se zeptá.

Lékař se ptal: „Máte doma děti?“ Já říkám: „No, mám doma děti.“ „Tak s nimi eliminujte kontakt. Odvezte je k babičce.“ Já říkám: „No dobře, já to těm malým dětem zkusím vysvětlit.“ „Jak máte malé děti?“ A já říkám: „No, mladšímu jsou 2 a půl a staršímu 5 a půl.“ On se tak na mě podíval a říká: „Vy máte až tak malé děti? To asi půjde blbě.“ Ale jako jo, dali jsme to nějak. Já jsem jim vysvětlila, že by ke mně neměli chodit. Protože já jsem nevěděla proč. On mně říkal, že vlastně tím kontaktem to ze mě vyzařuje. Z toho těla to vyzařuje ven. Ono by se to do nějakých 24 hodin mělo vyloučit. Člověk musí hodně pít, aby to bylo pryč. To může působit na kohokoli, ne jenom na ty děti, že se jim začnou rozpadat bílé krvinky. Což já jsem vůbec netušila, že něco takového je možné. Takže proto. Říkal, že jako ty děti opravdu ne. „Nesmíte s nimi spát. Snažte se prostě. Ať s nimi spí tatínek. Vy si lehněte třeba k dětem do pokoje, a děti dejte k tatínkovi, ať prostě opravdu ten kontakt tam není.“

A nejhorší to opravdu bylo pro ta děcka. Starší kluk to třeba chápal víc než ten malý. Tomu byly 3 roky. Nebo měl 2 a půl ještě. A potom, když už jsem měla asi po třetí dávce, tak jednou za mnou přišel do ložnice. My jsme se snažili, aby za mnou nechodil, když mi bylo nejhůř. Protože mi strašně vadilo, když mě. „Teď, prosím tě, nechoď mi sem. Běž na chvilku pryč, mně je strašně špatně.“ A teď jsem se snažila to dítě vylifrovat, abych nezvracela před ním, protože ty děti prostě nevěděly vůbec, co se děje. My jsme je na to teda připravovali takovým nějakým odlehčeným způsobem, že teda jako maminka je nemocná a bude dostávat nějaké léky a asi jí nebude úplně supr. Starší syn to pochopil tak nějak dobře, vždycky přišel: „Mami, tobě je špatně?“ A já: „No, mi je strašně špatně. Ale to bude dobré, to přejde, to musí přejít.“

To byla druhá pecka, že ti moji nejbližší mě v tom víceméně nechali. Pro mě ta rodina byla, vždycky jsem žila v tom, že je mám prostě, snažila jsem se jim to dávat najevo, jak to šlo, nebo pomáhat, a najednou v takové chvíli, rozumíte, vás nechají v tom a perte se s tím sama. Takže jsme na to zůstali s tím mým synem sami a on chudák – toho teda jsem se snažila šetřit, že jsem mu řekla jenom takové nejzákladnější věci, že asi mi bude špatně, že mi bude muset pomoct nebo tak –, takže jsem ho na to tak připravila. Stejně to pro něho byl teda šok, ale fakt je, že se snažil a byly chvíle, kdy jsem se sama za sebe styděla a měla jsem šílený pocit viny, že se o mě musí starat, že všecko vaření, všechno prostě na něho spadlo, protože já jsem nebyla schopná fakt nic po těch chemách, protože to mě vždycky dovedli do auta, odvezli do nemocnice a pak přivezli. A šla jsem si lehnout a byla jsem neschopná třeba týden vůbec, já nevím, třeba si ohřát čaj nebo něco takového.

Takže vlastně to všechno spadlo na něj a ten můj syn, teda jako psychicky ho to vzalo, snažil se držet a já jsem si vždycky říkala, že já jsem měla být ten, kdo mu pomáhá, a ne on. Ale pak jsem to zas přehodnotila a říkám si: možná v tom životě všechno má svůj smysl a všechno je k něčemu dobré, že ho to připraví na ten život, že se naučí starat se sám o sebe, postavit se k věcem čelem anebo je řešit. Tak jsme takhle prostě jako společně bojovali.

Ale naštěstí teda záleží na tom, jaké máte to zázemí. Mě podrželi asi nejvíc kamarádi a rodina. Člověk si to tolik nepřipouštěl a hlavně furt myslel na ty děti. Kdybych neměla děti, tak asi to na mě spadne daleko víc. Ale že jsem tady chtěla být pro ty děti, tak mě pořád něco drželo nad tou hladinou, že musím být jako statečná. No, a oni si to neuvědomovali, protože ještě byli malincí. Tomu staršímu byly 4 roky a tomu malému byl rok v té době. A hlavně pořád ve mně byla jako „nambr van“ ta touha ty děti. U mě prostě na prvním místě bylo vidět ty děti znovu a být s těmi dětmi. To bylo jako jediné takové to motto: užít si ty svoje děti ještě. To bylo to jediné, co mě z toho dostávalo, že jsem měla pořád ten bod, že se tady o ně musím postarat, že je tady nemůžu nechat. To jako jediné asi z toho všeho. Stále jsem jenom viděla ty děti, co s nimi bude. Pořád jenom, že jsem se na ně upnula v té době. A to, že to všechno dobře dopadne. Že jsem pořád takový spíš, nejsem asi melancholik, nebo nějaký takový člověk, já jsem takový, spíš se snažím stále být jako, že to bude dobré. Vůbec si to nepřipouštět k tělu. A pořád věřit, že všechno dobře dopadne a že se to zlepší.

Co mně dala? Možná mě tak posílila, prostě si myslím, že utrpení vždycky posune někam dál. Takže dala mně ještě víc toho pozitivního. Protože v podstatě, i když já nevím, mně chybí peníze, protože z důchodu nevyžije nikdo, jenom ten, kdo má 80 000, 100 000, takže si myslím, že mně dala kus toho pozitivního ještě navrch. Nevím, já jsem šťastná, nikdy jsem nebyla tak spokojená, tak šťastná. A je to taky díky mým vnukům. Když ležíte a je vám nejhůř a jenom pozvednete víčka, abyste podívala, kdo jde, a přijde váš vnuk a pohladí vás. To i v tom, jak je vám hrozně, tak se cítíte úplně skvěle, šťastný je člověk. Je to to nejvíc, co může být. Takže proč bych měla být nějak nešťastná, smutná, nespokojená. Ne, já jsem absolutně v pohodě.